Dnes je tomu sto let, co naše milé rodné město leželo v sutinách a popelu, kdy naši předkové, okradeni o svůj majetek a s krutou zimou za dveřmi, museli hledat přístřeší.
Staré město s oním nešťastným dnem zmizelo a není zde již nikdo, kdo by ho viděl na vlastní oči.
Máme však podobu města zachycenou na několika obrazech, které vlastní soukromníci, a také vyrytou na měděné desce, jež je uložena v městském archivu. Z této desky se tiskly vandrovní knížky, které byly dávány na cestu tovaryšům jako průvodní listy. Pohled na město jim měl připomínat domov a nabádat je, aby se vrátili jako řádní a zkušení tovaryši.
Tento obraz (zachycený z jižní strany) působí na diváka příznivým dojmem. Ozdobou tehdejší doby byly pěkné kupole a vysoko se tyčící věže.
Vystupme v duchu na štíhlou věž monumentálního městského kostela sv. Petra a Pavla, ležícího ve středu města, ze staré Ševcovské ulice a zkusme se podívat přes vysoké zábradlí před bytem věžného – který v noci ubytovával onoho ministranta, jenž musel doprovázet kněze při návštěvách nemocných – a naskytne se nám nádherný rozhled po městě.
Městský kostel zdobí na podélné straně dvě věže. Samotný kostel obklopuje úzký hřbitov s cestou vedoucí kolem; směrem k Ševcovské ulici stojí budova děkanství, jižně se nachází školní budova s věžičkou.
Těsně u městské hradby (severozápadně) je vidět starobylý kostel sv. Mikuláše s ozdobnou věží.
Západně za Vídňskou branou (Wiedenthor), kterou zdobí věžička, se tyčí impozantní klášterní kostel s jednou vysokou a jednou menší věží; k němu přiléhá budova kláštera, na jejíž věži jsou umístěny hodiny, a k tomu se harmonicky připojují dvě věžičky kostelíka Nejsvětější Trojice a Lorety.
Na severu je viditelná vysoká Ženská brána (Frauenthor) opatřená věží a hodinami; pod ní jednopatrová radnice na náměstí (bez věže).
Severozápadně vidí oko zvonici a za ní kostel Panny Marie s malou kopulí. Naproti vyčnívá starý historický zámeček.
Východně, za Křížovou branou (Kreuzthor), je vidět špičatou věž Křížového kostela a hraběcí pivovar.
Na jižní straně působí pěkným dojmem pohled na majetek hraběcí rodiny Kouniců – zámek s „Červeným domem“ a dlouhou řadou budov panského dvora sahajících až ke staré vodě.
Jižně, nad Dlouhou branou (Langenthor) a nad Mlýnským náhonem, vidí oko pozorovatele kapli sv. Vavřince se špitálem pro chudé.
Tento špitál sv. Vavřince mučedníka na ostrově v Lípě byl, jak stálo psáno v uzamčené městské knize, zřízen a obdarován již roku 1380, měl probošta a patřil k cisterciáckému klášteru u Mnichova Hradiště, a za ním ležící kostelík sv. Magdaleny připadl i s vesnicemi a pozemky cisterciáckému klášteru v Plasech.
Tomuto špitálu připadla mnohá nadání. Adam Berka z Dubé jej obdaroval 100 kopami grošů. Zdislaw Berka daroval v úterý po památce Jana Husa roku 1565 90 kop grošů pro špitál a pro dva kaplany města. Dvě přítelkyně, jménem Walpurga Ruprechtová z Hungerkastenu a bohatá soukenická žena Margaretha Duckeová, darovaly 400 zlatých s věnováním, aby každý špitálník dostal v neděli almužnu 3 krejcary a špitál ročně 10 sáhů palivového dříví. Dále byli příznivci špitálu hornolibchavský vrchní hejtman Wenzel Lud. Wenzel a bohatý mydlář Martin Bergmann, který chudým lidem daroval v roce 1625 řeznický plácek (nyní bělidlo u malého mlýna).
Vpravo od kostelíka sv. Magdaleny leží malá Vesnická ulička (Dörfelgasse) a vlevo za Barvířskou uličkou vesnička Svárov (Schwora), a v přímém směru od kostelíka stará historická Hrnčířská ulice, kterou se ubíral nejeden smutný průvod k popravišti na Šibeničním vrchu, přičemž zvoneček na kostelíku sv. Magdaleny posílal ubohému hříšníkovi poslední pozdrav na rozloučenou. Náš rozhled na jihu uzavírá historický dům ostrostřelců s ptačí tyčí.
Také vysoké městské hradby, které obklopovaly město, jsou na obraze vidět od Vídňské k Dlouhé bráně, Lázeňské ulici, odtud až k Zámeckému mostu, pak až ke Křížové a Ženské bráně. Dnes jsou viditelné jen malé fragmenty za Klášterním a Židovským příkopem a také za Poštovní a Lázeňskou ulicí.
Na západním horizontu spatří oko Holý vrch (od 16. července 1884 majetek městské obce) s krásnou kaplí Nejsvětější Trojice, kterou nechal z vděčnosti postavit krásnobarvíř Gabriel Patz po svém útěku z Prahy při vypuknutí moru v roce 1713 ve svém rodném městě Lípě. V této kapli se konaly bohoslužby až do roku 1787 a v roce 1814 byla při svatojánském ohni připravena o střechu. Pod kaplí se nachází poustevna. Jeden z těchto poustevníků se jmenoval Konrad Frosch, rodák z Lípy, proti kterému městská rada podala 13. dubna 1756 žalobu u litoměřické konzistoře pro odepření poslušnosti městskému děkanovi. Tato kaple byla 20. dubna 1885 zbořena kvůli přestavbě na restauraci.
Pod kopcem u ulice na Holý vrch, v blízkosti města, je patrný osamoceně stojící dům pátera Wanzela – sevřený dvěma lípami. V severním směru stojí zalesněný Špičák s kaplí, která ustoupila „Vyhlídkové věži korunní princezny Stephanie“.
Východní horizont uzavírá les, pod nímž je viditelné „Lískové křoví“ (Haselbüschel).
Z očí pozorovatele čteme přání, že by rád věděl, jaké osudy toto krásné město zažilo ve starých časech a po požáru v roce 1787. Tomuto přání chceme následně vyhovět.
Bylo to na den sv. Cyriaka 1244 a ve čtvrtek po Velikonocích 1515, kdy, jak vypráví náš první kronikář Hans Kriesche, pekař, „vyhořely kostely, škola a radnice“. Pán z Lípy, Hinko Berka, dal městu kvůli velkému požáru v roce 1384 milostivý list. Poté přišly o svatodušní neděli 19. května 1426 před naše město divoké husitské hordy a obrátily je v popel. Požáry byly v letech 1579, 1580, 1611, 1612, 1614; mor 1680.
Během třicetileté války byli naši předkové těžce zkoušeni. Ve staré soudní knize se píše, že zasedání a soudní věci byly od 25. října 1642 do 18. července 1643 zastaveny „kvůli příchodu nejprve císařských, poté švédských vojáků, kteří ztekli a dobyli zámek“.
Požární neštěstí postihlo město v letech 1611 a 1698, dokud po 89 letech nezpustošil naše město mnohem horší požár. V době do roku 1787, a to zpětně až do roku 1740, museli naši předkové svádět tvrdý boj o svá práva a privilegia.
Otcové města nad tím velmi bděli. Jakmile se změnila vláda, spěchali, aby si nechali svá privilegia potvrdit novým panovníkem; bojovali neustále, ale marně, proti poddanství, které nad městem vykonávali páni z Nového Zámku. Neohroženým bojovníkem byl Franz Bredschneider. V roce 1762 pykali občané Johann Wenzel Stiebinger a Johann Heinrich Grossmann za své mužné vystupování v pražské káznici; podobně se později vedlo Florianu Krumbholzovi.
To jsou stinné stránky do roku 1787. Poté, a dříve než uplynulo století, v němž došlo k druhému požáru v roce 1820 a následným menším požárům, kdy Lípu postihly válečné časy, povstání a cholera, musíme zaznamenat i několik světlých bodů.
Za vlády císaře Josefa padlo nevolnictví, s příchodem jara národů v roce 1848 robota; z poddaných se stali svobodní státní občané a skončila závislost města Lípy na Novém Zámku.
Ono vyznamenání v Žitavském deníku z roku 1780, které se objevuje v článku „Město Lípa 1780“, že Lípa byla královským svobodným městem, je v naprostém rozporu s předchozím líčením a ukazuje, že pisatel deníku nebyl dostatečně obeznámen s poměry našeho města.
Z dalších světlých bodů chceme uvést následující. Před a v době požáru 1787 mělo město pouze školního rektora, kantora a učitele. V roce 1887 má město dívčí obecnou a měšťanskou školu s 20 a chlapeckou obecnou školu s 13 učitelskými silami.
Gymnázium, které bylo za císařovny Marie Terezie přeměněno na obecnou školu se čtyřmi třídami, bylo císařem Františkem během jeho přítomnosti s císařovnou v roce 1804 obnoveno, a to 18. října v domě „U Zlaté váhy“ na přímluvu komorné císařovny, jménem Schosselin (rodačky z Lípy), a v roce 1806 znovu otevřeno. V roce 1849 se stalo vyšším gymnáziem a v roce 1882/83 státním gymnáziem.
Z výtěžku za popis požáru v roce 1820 od profesora Hackela, který občané věnovali na školní účely, byla zřízena a v roce 1829 otevřena škola kreslení, která byla v roce 1848 přeměněna na nižší reálku a 1. října 1863 otevřena jako vyšší reálka.
Až do roku 1834 vládla v ulicích v noci tma; jen lojová svíčka a olejová lampička vrhaly z oken slabý svit, průvodcem byla lucerna. Teprve v onom roce bylo zavedeno pouliční osvětlení, zpočátku řepkovým olejem, pak petrolejem, a památného 6. října roku 1881 bylo zavedeno plynové osvětlení.
A nyní přichází poslední světlý bod, totiž zavedení městské spořitelny. Vkladatelé i dlužníci, obec, její ústavy i spolky mohou jediné: tento ústav velebit.
Vracíme se nyní k vlastním dějinám a domníváme se, že sté výročí nelze oslavit důstojněji, než přednesením této historie.
Dlouholeté bádání ve starých knihách, listinách a spisech, sepsání několika pojednání o historických látkách města, usilovné pátrání po nové látce po půl roku, sdělení listin, spisů a výpovědí pamětníků od přátel umožnily autorovi z lásky k rodnému městu zvládnout tento úkol, který si sám stanovil. Proto je všem přátelům vysloven dík.
Podle josefínského katastru měla Lípa 590 domů, z toho město 213, předměstí 357 a domů s římskými čísly 20. Většina domů, které měly podle obrazu vysoké štíty do ulice, byla ze dřeva; oheň tak našel mnoho potravy, a aby se takové neštěstí udrželo daleko, byla dobře zřízena měšťanská stráž.
Mladí občané měli totiž nejpřísnější pokyn magistrátu procházet ulice, aby zabránili ohni a vyhnali loupežnou chátru.
Dne 5. října zpozorovala tato stráž, podle sdělení tehdy 16letého Ludwiga Hanische – ve které se nacházel řeznický pomocník Franz Postelt – že v Zámecké ulici není něco v pořádku; cítili zápach spáleniny, prošli domy v této ulici a jen jeden dům zůstal neprozkoumán, protože – jak vypráví Hanisch – v něm bydlel přísežný muž, jeden z dvanácti radních.
Podle výpovědi Franze Postelta se tento radní vyklonil přes poloviční dveře a blížící se stráži zcela hrubě řekl: „U mě nic není!“
Dům tohoto radního, jménem Wenzel Rehnelt (také Rönelt), povoláním jirchář, byl rohový dům v Zámecké ulici, naproti bankální budově a Zámeckému mostu, č. 71 staré (balkonový dům č. 55 nové, nyní dům Deimling), ale nikoliv dům Ring (jak je napsáno na obraze paní Liebzeitové). Dům Lorenze Ringa byl v horní Zámecké ulici. Za Röneltovým domem byla jeho jirchářská dílna.
Měšťanská stráž s největší pravděpodobností opomenula podat hlášení na strážnici.
Byl 5. říjen, podle stálého kalendáře pana Abrahama Östreichera pátek. Měšťanstvo leželo v bezstarostném spánku, dokud nebylo v sobotu 6. října ráno kolem 3. hodiny tím nejstrašnějším způsobem probuzeno voláním „hoří“ z věží.
Oheň vypukl v jirchářské dílně naráz a hned zachvátil protější sklad soli v bankální budově. Podle žádosti ležící v registratuře žádal bankální inspektor Ferdinand Zaass o úřední vysvědčení pro získání podpory, jelikož při záchraně úřední pokladny zapomněl na záchranu majetku svého a svých šesti dětí.
Oheň strašlivě řádil, hučel a praskal, takže si to žádný člověk, který to neviděl a neslyšel, nedokáže představit. Plameny létaly vzduchem velmi daleko a s takovým hukotem, jako by to pršelo z nebe.
Přitom vál vichřice od východu, takže se město během několika hodin proměnilo v suť a popel. Známý dobrý protipožární řád (jak jej nazývá krajan Mauritius Elbel, opat cisterciáků v Oseku) zmohl v tomto moři plamenů málo; zachráněn byl pouze velký mlýn, soukenická valcha a barvírna.
Kromě města (uvnitř hradeb) byla zničena i předměstí. Oheň se valil přes Mlýnský náhon na „Dlouhé mosty“; zachráněna byla pouze budova proboštství. Shořel celý příkop, malý mlýn, Klášterní příkop, klášter, panský dvůr, Vídňská ulice až k domu pátera Wanzela, úvoz, od Vídňské brány celý horní příkop až k „údolí Josafat“, „Cihelný rybník“ s výjimkou tří stodol. Josefská ulice zůstala rovněž ušetřena. Dále shořela celá Ženská ulice; ušetřen zůstal kostel Panny Marie a „Zámeček“, který byl díky píli přispěchavší heyderské komunity (jak je zaznamenáno v žitavském historickém deníku) zachráněn.
Od Ženské brány nahoru shořely domy na Židovském příkopu až k domu Gottfrieda Heigela č. 110 staré (nyní dům Kiehl), který byl zachráněn. Záchrana Židovské ulice je podle zmíněného žitavského deníku zásluhou úsilí a práce obyvatel Zákup.
V tomto nešťastném požáru, který šířil tak jasnou záři, že – jak stojí v pamětní knize v Kortschen – bylo světlo jako ve dne, shořelo 384 měšťanských domů a 24 stodol.
V českolipském pamětním spise se dále praví: „Shořela městská radnice i s městským pivovarem, za radnicí spilka, městská váha, obecní dům, šatlava, všechny 4 branské věže i s hodinami na věži Ženské brány, tři domky branných (jen ten u Křížové brány zůstal stát), městský farní kostel, vedle stojící budova děkanství, městské školy, zvonice se 4 velkými zvony u městského kostela, kostel sv. Mikuláše u městské hradby, augustiniánský klášter s kostelem a hodinami, loretánský kostel s křížovými chodbami, špitál pro chudé s kostelíkem sv. Vavřince, masné krámy a také zvonice u kostela Panny Marie. 3 zvony byly zachráněny sedláky ze Sosnové, podle záznamu Ludwiga Hanische husarským důstojníkem s mužstvem.“
Tento velký požár nezničil jen majetek 700 rodin, ale také 52 osob se buď udusilo ve sklepech, nebo uhořelo v domech. Pamětní spis vyjmenovává rodinu Rosenbergovu a Nonnertovu, dále že ve Wenzelově rodině uhořel otec, matka i děti. Při přesné prohlídce starých pozůstalostních spisů bylo zjištěno, že uhořeli Ignaz Wenzel, měšťanský kožešnický mistr, a Dorothea Wenzelová, rozená Wildová, a podle výpovědi obchodníka pana Zachariase Heigela uhořela jistá Sabina Kratzel u kaple na náměstí.
Podle výpovědi hřebenáře pana Antona Schütze uhořel jeho dědeček stejného jména v domě u Polzen. Podle klášterní úmrtní matriky uhořela Anna Elisabetha Baumgartnerová, 55 let stará, dne 6. října 1787 v č. 196. Je to dům Ussler, Klášterní příkop č. 286.
Několik dní po přednášce přinesl tkalcovský mistr pan Franz Linke originální úmrtní list Anny Dorothey Baumgartenové, manželky kožešnického mistra, 60 let staré, která uhořela v č. 190/278 ve Sluneční ulici (dům Linke). Tělo bylo nalezeno zřejmě až 16. října. Podle sdělení pana Linkeho zahynula na městské hradbě (správně parkán).
Podle žitavského deníku uhořel Bernard Keller, když chtěl zachránit své zásoby bankocetlí ze svého krámu, a v sutinách nebyl nalezen. Jelikož se však řemeslník Bernard Keller po požáru přestěhoval do Terezína, a obchodník stejného jména nalezen není, ale je nalezen obchodník Bernard Köllner, musí být myšlen on. Tento obchodník vlastnil rohový dům na náměstí a v Křížové ulici.
Autorův tchán Wenzel Broche, soukenický mistr, často vyprávěl, že většina lidí v Ševcovské ulici se udusila ve sklepech, kam uklízeli věci, což zní velmi pravděpodobně; neboť zahynulá rodina Nonnertova vlastnila dům č. 150 (nyní hostinec „Skalní sklep“). V tomto domě byly velké sklepní prostory, o nichž se dodnes říká, že se táhly pod Ševcovskou ulicí až ke klášteru. Rovněž uhořelá rodina Rosenbergova vlastnila v téže ulici naproti dům č. 167, do jehož sklepů sousedé uklízeli své věci, ale živí se už nevrátili.
Oběti z roku 1820 nebyly s těmi z roku 1787 v žádném srovnání. V roce 1820 byly pohřešovány pouze dvě ženy a jeden šílený vojenský lékař uhořel v Schillerově kovárně v Ženské ulici.
...a po použití náležitých prostředků přivedeni zpět k životu. Jiní, kteří byli ohněm poškozeni, se časem buď uzdravili, nebo, jak bude dále vidět, na následky zranění zemřeli.“
Seznam obětí požáru:
Kromě těchto byly pod sutinami sem a tam nalezeny kosti 13 uhořelých osob, jejichž jména jsou neznámá, tudíž celkem 50 osob.
V Žitavském historickém deníku se dále píše: „Dům souseda jircháře Rönelta, jménem Franz Baumann (č. 70 staré, 54 nové, nyní dům Nessler), stál náhle v plamenech, takže se zpočátku domnívali, že oheň vypukl u něj. On sám mohl jen s námahou zachránit svého nemocného otce. Obětí plamenů se stalo 20 veřejných budov, kostely a klášter, 20 stodol, 200 soukromých domů ve městě a 160 domů na předměstí.“
Mezi vyhořelými domy zůstalo neporušeno několik dobře zděných skladů zboží, jako Wollmannův, Ullmannův, Hütterův a Magdaleny Röhnelové (č. 90 staré, 77 nové, Křížová ulice, dům Siegris), vedle erárních peněz byl zachráněn i mnohý nábytek v Ženské ulici.
„Protože Česká Lípa byla v každé době významným obchodním a obilním překladištěm, nedá se vyčíslit strašlivá ztráta, kterou utrpěli obchodníci s obilím na svých skladech, stejně jako nejváženější obchodníci, jako bývalý Ducke, nyní Krumbholz, Hütter (nyní dům Purkert) a Wollmann.“
Dne 22. července 1881 zemřelý 95letý kmet Josef Kreibich, soukeník z Hrnčířské ulice, který jako chlapec ještě viděl popravčí meč v katovně, má ve své barvířské knížce o tomto požáru následující nový záznam: Kostelík sv. Magdaleny byl zachráněn jen díky úsilí obyvatel Hrnčířské ulice a tím byla zachráněna i tato ulice. Kvůli utrpěným škodám byl kostelík po požáru zapečetěn a teprve 3. ledna 1788 znovu odpečetěn a toho dne v něm byla sloužena první mše svatá.
Náš kronikář Josef Brückner, kterému byly v době požáru teprve dva roky, vypráví ve své kronice, co slyšel, a zmiňuje, že v tomtéž roce byla zřízena fara u Všech svatých a že tehdejší převor Dr. Theol. P. Gottfried Melzer držel slavnostní kázání.
Nejživější jsou záznamy tehdejšího současníka Ludwiga Hanische. V jeho pamětní knize se na stranách 51 a 52 vyskytují dvě procházky, které nám živě předvádějí obraz Lípy před a po požáru.
„Z mého rodného domu v Barvířské uličce (později Růžová ulice) putuji Dlouhou branou, Dlouhou ulicí nahoru a po takzvaných Kostelních schodech ke starému božímu chrámu s jeho majestátní vysokou věží, na níž je světnička strážného obehnaná dřevěným zábradlím a nad ní dva průhledy; neboť na vysokém zdivu jsou významné hodiny s daleko slyšitelným zvukem. Vlevo od této věže je takzvaná tlustá věž se 3 velkými zvony. Naproti kostelu je škola, pak obytná budova pro duchovenstvo – děkanství.
Putuji nyní na západní straně Vídňskou branou zdobenou věžičkou (nyní Tržní ulice) do Vídňské ulice, tu se mi ukazuje augustiniánský kostel Všech svatých – na jehož jižní straně se skví krásná věž – augustiniánský klášter, dále v této ulici Loreta zdobená věží a kostelík Nejsvětější Trojice. Navrátiv se Vídňskou branou, jdu podél levé řady domů na náměstí a zdravím na severní straně kostel sv. Mikuláše na jeho hřbitově; odtud putuji přes náměstí zpět k Ženské bráně, vidím na ní ozdobnou věžičku.
Ženskou ulicí přicházím vpravo ke zvonici s červenou věží se třemi velkými zvony; za tlustými lípami schovaný je kostel Narození Panny Marie. Na zpáteční cestě přes náměstí Křížovou ulicí stojím před Křížovou branou; za Křížovou branou vidím vpravo a vlevo obchodující židy a dále Křížový kostel s jeho vysokou špičatou věží. Na zpáteční cestě do města mě v několika uličkách těší rozličná živnostenská píle a čilý život; Dlouhou branou přicházím na dlouhé mosty před budovu špitálu a kapli sv. Vavřince. Tak končí má procházka v duchu mým rodným městem, jaké ještě ve skutečnosti bylo v prvních dnech října 1787.“
„Stále se vznáší obraz hrůzy před mou duší, stále znějí tóny nářku nešťastníků z 6. října 1787 v mých uších. Putuji Dlouhou branou bez věže, Dlouhou ulicí ven přes Kostelní schody; mé oči již nevidí městský kostel v jeho nádheře, školy a děkanství; věž na Vídňské bráně je pryč, na klášterním kostele chybí věž, byty duchovních jsou zpustošené, Loreta zničená, kostel sv. Mikuláše pustá zřícenina. Ženská brána ztratila věž, zvonice u kostela Panny Marie se stala kořistí plamenů, malý mlýn, špitál pro chudé a kaple sv. Vavřince vyhořely.“
Podle pamětního spisu došlo šest týdnů po požáru k úřednímu šetření. Podle něj činila utrpěná škoda jeden milion šest set šedesát čtyři tisíc padesát devět zlatých (1 664 059 zl.).
Když uvážíme, že se požár po půlnoci šířil s rychlostí vichřice od východu na západ, že město mělo pouze čtyři výstupní brány, lze vysvětlit, že občané uvnitř hradeb nemohli zachránit nic než holý život a že oněch 52 obětí požáru bylo nalezeno většinou uvnitř města. Městské hradby, které v minulých dobách poskytovaly občanům ochranu proti nepřátelským přepadům, byly při požáru velkou překážkou pro prchající občany, proto tyto hradby stále více mizely z povrchu.
Nářek nad ztracenými rodiči a dětmi a nad zničeným majetkem stoupal nad trosky Lípy a nezůstal nevyslyšen. První pomoc v podobě potravin a ošacení dorazila ze sousedství, kde také mnoho vyhořelých našlo ubytování, a soucit se šířil od místa k místu, od země k zemi. Vylíčili-li jsme v předchozím dost scén bědování, chceme nyní rozvinout srdci lahodící obrazy pravé humanity a lásky k bližnímu.
Vládnoucí císař Josef II. nařídil všeobecnou sbírku almužen „ve všech německých, uherských a sedmihradských zemích“, přikázal přeložení Hohenloheho pluku z Lípy do budovy kláštera v Doksanech a schválil 6000 zl. almužny pro 330 profesionálů na pořízení jejich nezbytného nářadí. Zemský úřad určil k okamžité podpoře vyhořelých 6200 zl.
Ochranná vrchnost hrabě Michael z Kounic poukázal nuzným 1000 zl. a poskytl levné stavební dříví na úvěr. Hraběnka Kounicová vyšla chudým vstříc s částmi oděvu. V Praze zvolila vlastenecká divadelní společnost dne 21. října na Koňském trhu Grossmannovu hru „Požár“ spolu s baletem...
...a celou tržbu bez odečtení nákladů ve výši 312 zl. 9 kr. věnovala nešťastnému městu Lípa.
Krajské úřady (mezi nimi královéhradecký s 2090 zl.), konzistoře, vikariátní a farní úřady, městské a vesnické obce – bez rozdílu národnosti – panské úřady a vojenské úřady projevily ve sbírání almužen pro českolipské vyhořelé ušlechtilé závodění, takže podle úředního prvního rozdělovacího výkazu bylo měšťanstvu vyplaceno 18 447 zl. 27 kr. Tyto existující spisy podepsali v roce 1788 místostarosta Franz Melzer, 1789 starosta Florian Krumbholz a radní Franz Kellner, Franz Kesch, Bernard Broche a Josef Mosig.
Také mládež nezůstala v dobročinnosti pozadu. Na malostranském gymnáziu v Praze sepsal hrabě Maximilian Kavriani jako žák poetiky pojednání: „Děkovná řeč, vztahující se k českolipskému požáru“, nechal jej vytisknout a výtěžek věnoval vyhořelým.
Děti Vídně vybraly 2163 zl., a za to byly chudé děti z Lípy obdarovány zimním oblečením. K této ušlechtilosti podnítil vydavatel „Týdeníku pro děti“ Josef May, rodák z Kravař – který byl císařem Josefem II. povolán jako učitel do jeho ústavu pro hluchoněmé zřízeného ve Vídni roku 1775. Jeho básnička vydaná u příležitosti požárního neštěstí byla sepsána pro mladé čtenáře, aby je povzbudila k soucitu s nešťastnými dětmi z Lípy. Tato básnička byla vydávána ve všech knihkupectvích a trafikách za dobrovolný příspěvek, a neuplynulo ani několik týdnů, a bylo již pohromadě 1587 zl.; následovaly nové dary, až v roce 1788 dary dosáhly oné již zmíněné částky. Ušlechtilému krajanovi, který zemřel 31. října 1820, patří ještě dnes naše vděčná vzpomínka.
Druhým přítelem v onom nešťastném roce byl knihkupec Alois Förster ve Vídni; ten oznámil 6. února 1788 vydání tří nových klavírních sonát ve prospěch vyhořelých v Lípě.
Oznámil to takto: „Podepsaný má čest oznámit milovníkům klavíru tři nové klavírní sonáty, které hodlá nechat rýt na prenumeraci ve prospěch vyhořelých v Lípě. Považuje za zbytečné zmiňovat se jak o smutném osudu tohoto města, který je všeobecně znám, tak i podněcovat milovníky klavíru k soucitu, protože dobře ví, že milovníci hudby a citlivé srdce se vždy najdou pohromadě a že takovému účastnému srdci často chybí jen příležitost projevit lásku k lidem...“. Zůstalo však jen u dobré vůle, kterou vyhořelí s díky vzali na vědomí.
Také za hranicemi Rakouska našla Lípa dobrodince. Niederleukersdorf a Josefsdörfel v Horní Lužici se podle Žitavského historického deníku nechaly napomenutím a kázáním svého evangelického kazatele pohnout k milodarům ve výši 150 zl. 12 kr.
Také mezi živnostenskými druhy došlo k závodění v dobročinnosti. Kniha protokolů soukenického cechu, kterou nám pan Jos. Wollmann laskavě zapůjčil, za což mu vyslovujeme dík, obsahuje na začátku krátkou poznámku, že oheň vypukl kolem 3. hodiny ranní mezi bednářem Jos. Baumannem a jirchářem Wenzelem Reneltem v Zámecké ulici, město se během 6 hodin proměnilo v hromady suti a kamení, a přitom uhořelo 54 osob mužského a ženského pohlaví.
Poctivé soukenické řemeslo obdrželo z různých měst od svých cechovních přátel almužny na nezbytnosti a na nářadí, tak z Jihlavy 384 zl., z Liberce 100 zl., z Plzně a Opavy po 30 zl., a menší dary z Görlitz, Laubanu, Žitavy, Kadaně, Broumova a České Kamenice; také novozámecká vrchnost darovala soukeníkům 150 zl. na nářadí; celkem 746 zl.
Nyní chceme vzpomenout jednoho krajana jako dobrodince. Opat cisterciáckého řádu v Oseku, Mauritius Elbel, napsal hned po požáru starostovi Adalbertu Elbelovi, svému vlastnímu bratrovi.
Tento dopis tak pravdivě charakterizuje lásku k rodnému městu a k jeho příbuzným, a chceme jej sdělit ve výtahu:
„Nejlepší pane bratře, vysoce ctěný pane starosto! S nejniternější bolestí a soucitem jsem se dozvěděl o neslýchaném neštěstí mého rodného města Lípy; jak těžce je tím mé srdce zasaženo, nemůže mé pero popsat. Kdybych nebyl tak daleko, jistě bych se snažil chlebem a jinými potravinami co možná nejvíce občerstvit všechny chudé lipské vyhořelé, nejmilejší krajany. Vy, nejmilejší bratře, se svými maličkými a naší nejmilejší paní matkou a bratrem a naší Apperl (Apollonia Mischke, vdova po sládkovi v domě pátera Wanzela) přijeďte všichni ke mně, přijmu vás s mnoha radostmi, chceme zde v Oseku přezimovat a dělit se o to, co mi Bůh nadělí. Posílám ihned panu bratrovi 100 zl., aby bylo pro vyhořelé rozděleno chleba za 50 zl., a aby se za druhých 50 zl. pořídilo pro něj a naši vyhořelou paní matku to nejnutnější. Pro děti posílám jen žebřinový vůz, ve slámě v něm pojedou tepleji a bezpečněji, a co si budou chtít vzít, lépe naloží. Kočí má s sebou krmení a stravné pro děti na cestu sem. S nejniternějším soucitem a bratrskou láskou jsem a umírám, Tvůj bratr Mauritius.“
Dopis sestry starosty Elbela, Benedicty Elbelové, cisterciačky a kuchmistrové v Mariensternu, vyjadřuje tutéž vřelou účast s jejím rodným městem; očekává od zemského pána vydatnou pomoc a jen lituje, že starosta již nemá naživu svého u dvora velmi vlivného přítele „pana Schüllera“.
V císařském reskriptu ze 16. prosince 1787 věnoval císař Josef II. ještě zálohově 12 000 zl. s výslovnou podmínkou pro živnostníky, že se mají usadit v Terezíně, kde jim bude opatřeno prozatímní ubytování, poté postaveny domy a přenechány za snesitelné splátky.
Této podmínce vyhovělo 35 stran, a podle seznamu zaslaného starostenským úřadem v Terezíně na žádost starostenského úřadu v Lípě dne 30. července t.r. se vší služební ochotou – za což je vysloven dík – se do Terezína přestěhovali tito živnostníci:
Franz Fischer, Ignaz Wrabek, Franz Heiss, dědicové Thomase Philippa, Jakob Mesner, Anton Partl, Schölovi dědicové, Stephan Frosch, Klimtovi dědicové, Josef Kühnel, Wenzel Vetter (pekař), Wenzel Froschin, Magdalena Freibarová, Josef Stibinger (dědeček kostelníka Stössela z matčiny strany), Wenzel Vetter (punčochář), Matthias Karassek, Bernard Köller, Wenzel Czapek, Daniel Kebhard, Josef Taschke, Josef Gerbrich, Karl Frosch ml., Anton John, Josef Marschal, Thaddäus Heigel, Adalbert Heigel, Michael Frosch, Josef Wenzel, Gottfried Axt, Wenzel Gärtner, Karl John, Magdalena Kriegelsteinová, Theresia Schützová, Karl Neumann.
Mezi těmito osídlenci bylo několik soukeníků, kteří požívali zcela zvláštní ochrany krajského úřadu; když totiž českolipský soukenický cech chtěl těm (terezínským) postavit při valchování jejich suken v Lípě na roveň cizím soukeníkům a nechtěl nechat prodávat jejich hotová sukna v Lípě, bylo to cechu c.k. krajským úřadem v Litoměřicích nejpřísněji zakázáno.
Byl-li osud našich předků, kterým četné důkazy ušlechtilé lidské lásky kapaly balzám do jejich ran, již tak převelice tvrdý, o to těžší a odpovědnější byla situace tehdejších otců města; a tu bylo nanejvýš nutné svorné a prozíravé spolupůsobení.
Tehdejším starostům, jako byli Adalbert Elbel (od 1776 do 1788), Florian Krumbholz (voltairián) 1788–1790, Franz Kesch (1790–1794), jakož i Tobias Kellner, který se stal starostou v roce 1794 a 4. dubna 1836 jako takový v 72. roce života zemřel (musel tedy přestát i druhý požár v roce 1820), byl určen velmi tvrdý los.
Kam jen jejich oko až k okraji města dohlédlo – hromady trosek, zaváté ulice, ruce spínající, zoufalství blízcí spoluobčané, kteří na spáleništích se slzami v očích a v němé bolesti hledali těla svých drahých příbuzných nebo zbytky svého majetku. Aby byl v našem široko daleko známém obchodním městě obnoven provoz, přikročilo se nejprve k vyklízení průjezdních silnic; menší uličky přišly na řadu až po letech. Tak byla Radniční ulička vyklizena až v roce 1793.
Na regulaci města a ohnivzdornou stavbu domů nebylo možno pomýšlet, protože měšťanstvo zcela zchudlo. Sestra starosty A. Elbela – Benedicta Elbelová, o níž jsme se již zmínili – vyslovuje tuto obavu ve svém dopise a prosí svého bratra jen o to, aby působil k tomu, aby byl odstraněn ten ohyzdný domek s pumpou před radnicí. Domy byly na svém starém místě stavěny většinou ze dřeva a poskytly tak bohaté palivo druhému požáru, který vypukl 12. května 1820 v Poštovní ulici v č. 220 staré, 314 nové.
Nové dřevěné domy, například v Dolní Libchavě, byly rozebrány a dopraveny do Lípy; je to dům pátera Wanzela (dědicové Rappovi) v ulici na Holý vrch a hostinec „Město Kamenice“ v Klášterní ulici.
Obecní starší museli zaměřit svou pozornost na městské budovy. První patro radnice bylo znovu postaveno v roce 1788; za sousední zeď proti „Červenému lvu“ zaplatil Bernard Broch (Broche) obci 244 zl. 27 kr. odškodného.
Obecní starší Melzer, Kriesche a Schwarz museli tehdy tušit požární neštěstí, neboť na základě jejich podání z 8. března 1787 byla přízemní klenba radnice, v níž byly umístěny krámky, zařízena jako ohnivzdorná pro registraturu, a aby se ušetřilo dřevo, měla být v zimě používána jako kancelář. Bez tohoto opatření by město přišlo o své cenné historické dokumenty, neboť první patro se zřítilo na přízemní klenbu.
Pro radnici byly od Dr. Joh. Christiana Mikana (rodáka z Lípy ze Školní ulice, nyní dům Kutzer) městu prodány věžní hodiny za 150 zl.
Dříve než směly být na veřejných budovách provedeny adaptační práce, musely být podle guberniálního dekretu vyhotoveného hrabětem Ludwigem Kavrianim (příbuzným onoho hodného žáka poetiky) důkladně prozkoumány ve všech částech až do sklepních prostor. Ohledně bran a strážnic se dlouho jednalo; jedna strana byla pro vestavbu kvůli snadnějšímu ubytování procházejícího vojska, druhá strana pro odstranění kvůli usnadnění dopravy.
Dne 15. února 1790 byla usnesena novostavba strážnic u Dlouhé, Ženské a Vídňské brány, stejně jako stříkačkové kůlny vedle kašny na náměstí. Teprve po požáru v roce 1820 tyto brány a stříkačková kůlna zmizely; poslední pilíř brány, a to ve Vídňské ulici, byl odstraněn v roce 1865.
Na místě staré zvonice před kostelem Panny Marie byl postaven městský dům, známý pod jménem „Kominický dům“ (nyní č. 148/2), v němž bylo umístěno oddělení školní mládeže. Než se však směla nastěhovat, nařídilo gubernium vyšetření stavebního stavu a suchosti místností.
Školní budova vedle kostela Petra a Pavla byla v roce 1792 znovu postavena a 6. října 1793 se konalo slavnostní nastěhování.
Obnova starobylého městského kostela sv. Petra a Pavla nebyla provedena. Silné zdi stály, klenba stropu byla věží proražena jen zčásti, sakristie, která měla dvojitou, vyšší a nižší klenbu a železné dveře, zůstala zcela ušetřena; v ní uschované církevní nádoby a paramenta byly neporušené. Dokonce i vkusně a umělecky z kamene vytesaný svatostánek nebyl poškozen. Nejsvětější svátost mohla být z monstrance a ciboria tři dny po požáru přenesena do Křížového kostela, který od roku 1787 zastupuje městský kostel.
Tyto záznamy včlenil tehdejší děkan P. Christoph Preisler do děkanské pamětní knihy. Zřídil nadaci na stavbu kostela a za něj byla část jeho farní obce postoupena augustiniánskému klášteru, který měl být zrušen, ke zřízení vlastní duchovní správy.
Prvním farářem byl Athanasius Stöhr, který byl instalován o letnicích 1787. Starobylý boží dům se stal skrýší pro cizí zlodějskou chátru, která nekradla jen kostelní náčiní, nýbrž vnikala do hrobek a cínové rakve, v nichž odpočívaly ostatky pánů z Berky a Salhausenu, rozbíjela a odnášela, což potvrdil kostelník Josef Herter, knihař, který vzniklými otvory jednoho dne do hrobek vlezl.
Jak nám vypráví Brückner ve své kronice: „Krásný, velký děkanský kostel sv. Petra a Pavla ve městě Lípě se po ničivém požáru sice začal znovu stavět. Když byl postaven presbytář a již vyzděny silné pilíře pro empory, napadla je teprve myšlenka kostel podkopat, v důsledku čehož se stavební díla, která byla provedena se značným nákladem, postupně zřítila. Nyní se stavba zastavila a zůstalo to tak až do strašlivého požáru v roce 1820, kdy byly pevné zdi pro nedostatek stavebního materiálu strženy a kameny prodány vyhořelým měšťanům. To se stalo za starosty Tobiase Kellnera a městského děkana Josefa Rössela!“
Podle výpovědi pamětníka Franze Postelta byly klenby tak pevné, že musely být rozsekány krumpáči.
Kdyby byl tehdy v Lípě P. Anton Krombholz, možná bychom dnes městský kostel měli. Přišel sem až v roce 1821 a velmi brzy se dostal s magistrátem do ostrého písemného sporu. Ve školství a chudinství vykonal znamenité věci, ale rád vykonával rozhodující vliv na všechny veřejné záležitosti. V mnoha spisech, tak například 23. července 1831, protože obecní zastupitelé prováděli na Kominickém domě – stojícím na místě zvonice u kostela Panny Marie, tedy na církevním pozemku – stavební úpravy bez vyrozumění jemu, vznesl velmi odvážné obvinění: „Nezákonným postupem magistrátu zmizel městský kostel.“
Ve svých výtečně nastudovaných kázáních často pronášel výrok: „Budovat je lepší než bořit.“
Podle jednoho sčítání pojal městský kostel 4000 osob, a podle stavovského seznamu, který na začátku obsahuje instrukci pro kostelníky, byly lavice po čtyřech osobách. Počínaje od kostelních dveří byly ženské stavy, jedna řada začínala od svatostánku, před křtitelnicí 30 lavic, které byly určeny pro „ženy panstva, pro školní zaměstnankyně“. Mužské lavice byly pod velkým kůrem směrem k farním dveřím, pak na empoře lavice bratrstev. Kat a jeho lidé měli lavici č. 74.
Před 29 lety, totiž v roce 1858, se znovu zabývali myšlenkou velký kostel znovu postavit. Bylo získáno povolení ke sbírce almužen a 27 818 obcí rakouské monarchie bylo v prosebných listech, a to v různých jazycích, požádáno o almužnu, čímž se stavební suma podstatně zvýšila, a 13. července 1861 se – v čele s městským děkanem Tietzem a starostou Zinkem – začalo s vyklízením místa jednotlivými občany, přičemž majitelé potahů z přifařených obcí obstarali odvoz suti zdarma. Důkladné vyklízení a založení nynějšího Školního nebo Kostelního náměstí proběhlo až v roce 1874.
Velkým požárem dne 6. října 1787 byl těžce postižen i augustiniánský klášter. Hlavní oltář, oltář sv. Mikuláše, tamní lavice, kazatelna, varhany již začaly hořet. Jen nejkrajnějšímu úsilí „českokamenické stříkačky“ bylo co děkovat, že kostel nevyhořel uvnitř. 24 pokojů v klášteře bylo zpustošeno, všechno dřevo padlo za oběť ohni, zvony se roztavily.
Horlivý převor P. Gottfried Melzer (z Litenčic) se po požáru staral s neúnavným úsilím, aby velkou škodu opět napravil. Na jeho žádost dal patron hrabě Michael Kounic na renovaci kostela a kláštera ihned 3000 zl. a mnoho materiálu.
Někteří řádoví kněží (P. Stanislaus a P. Stefan) bydleli v dubském panském dvoře, tři v Horní Libchavě atd., a později všichni pospolu v refektáři, a mše svatá se sloužila v kostele Panny Marie.
Převor nechal kostel stáhnout železnými „kleštinami“ a ke zvonění použít zvonky z Dubé, z tyfendorfské kaple a (vypůjčené) ze Zákup; v roce 1788 postavil „malou věž směrem k městu“, nechal „nasadit hodiny“, zařídit byty řádových bratří, postavit panský dvůr z kamene a v příštím roce obnovit vše, co bylo zničeno v kostelíku Nejsvětější Trojice, u sv. Lorety a v křížové chodbě.
Často cestoval do Prahy a na své „usilovné prošení“ tam dostal ze zrušeného kláštera jeden (6 centnýřů těžký) zvon, jakož i jeden (30 centnýřů těžký) z Litoměřic, pak krásný oltář s mramorovou tumbou z kostela Panny Marie Pomocné „od hradeb“ (v Praze na Vyšehradě); prostřednictvím bratra Wolfganga Grosskopfa (u sv. Tomáše) obraz „Sv. Mikuláš de Tolentino“, který koupil ze zrušeného kostela sv. Kateřiny (augustiniánů v Praze). Tehdy přišly do Lípy ještě dvě nádherné železné mřížové dveře z „jednoho zrušeného kostela“.
Loreta byla po požáru nouzově kryta šindelem, klenba neúplná, takže bylo úředně nařízeno stržení. Správci statku P. Rud. Frankovi, který tam 25 let jako profesor a převor úspěšně působil a těšil se lásce a úctě měšťanstva v plné míře, se vděčí za renovaci, k níž vzal na pomoc i odkaz v roce 1866 ve Stránce zemřelého gymnaziálního profesora P. Anselma Hackela (z Horní Libchavy). Tyto pro modlitebníka důvěrné síně byly oblíbeným místem zesnulého gymnaziálního profesora Dr. Ferd. Hölzela, od nichž se před svou poslední cestou utrpení do Prahy jen těžce loučil.
Budova děkanství, která stála naproti Ševcovské ulici, rovněž nebyla znovu postavena.
Děkan Preisler se přestěhoval do budovy proboštství poblíž kostela sv. Magdaleny, z jehož přilehlého „hřbitova“ byly předtím vyzdviženy ostatky Pellegriniho vojáků a uloženy na Křížovém hřbitově. Krombholz byl poslední děkan, který tuto budovu proboštství obýval.
Místo znovuvýstavby kostela sv. Mikuláše bylo spáleniště použito na dvě stavební parcely. Na hřbitově byl postaven dům č. 174 Hermanna Röslera a na pozemku stavby kostela dům č. 175 (dříve Broche, nyní dům Heimrich), u kteréhož se sakristie, jejíž střecha v roce 1787 shořela, proměnila v zahrádku s podivuhodným výhledem do večerní krajiny, zatímco klenba pod ní je ještě dobře zachována.
Podle údaje P. Joh. Nep. Willomizera, ředitele hlavní školy, je kostel sv. Mikuláše v roce 1760 přeměněn na dva měšťanské domy. Zdá se však, že tento letopočet je tisková chyba; neboť že v roce 1787 shořel, vyplývá ze všeho dříve řečeného o požáru a také z výpovědi svědka. Josef Zumpe, který jako obročník často býval hostem u rodiny autora, často upozorňoval děti domu na přízemní pokojovou stěnu. Říkal totiž: „Zde stál oltář, zde jsem klečel až do velkého požáru o svátku sv. Mikuláše jako ministrant.“
Také když člověk udělá podle josefínského katastru procházku Mikulášskou ulicí, najde výše uvedený názor potvrzený. V této ulici stál v roce 1787 od náměstí nahoru dům Grossmann č. 190 staré, 169 nové, dům Ignaz Lutz č. 191 staré, 170 nové („Bílá růže“), dům Josef Melzer č. 192 staré, 171 nové (nyní Anton Bender), dům Anton Hirsch č. 193 staré, 172 nové; potom je zakreslen: „zrušený hřbitov“... Dále je zakreslen kostel sv. Mikuláše. K tomuto kostelu přiléhala městská hradba, která se táhla podél nynější Šatlavní uličky.
Pod touto městskou hradbou musel existovat vodní tok, který směřoval z valového příkopu do nitra města; neboť když byla na stavebním pozemku hostince „U Černého orla“ stavěna budova spořitelny, našel vedoucí stavby, inženýr K. Fechtner, stavidlo sroubené z dobrého dřeva. Staří lidé mu řekli, že tam v dřívější době býval mlýn, což ale není pravděpodobné; pravděpodobnější však je, že před několika sty lety byla voda odváděna z valového příkopu za šatlavou. Kromě obecního domu nebyl v Šatlavní uličce žádný dům.
V Mikulášské ulici byla v městské hradbě malá výpadní branka směrem k městskému příkopu. Na pravé straně Mikulášské ulice byl pouze na rohu náměstí dům Wenzela Hockeho č. 194, nyní č. 185 (lékárna). Mikulášská ulice tedy měla v roce 1787 pouze pět obytných domů a jeden kostel.
Že naproti tomuto kostelu stál ženský klášter, je pověst; žádná pamětní nebo církevní kniha o tom neobsahuje záznam. V listinné knize je na listu 303 ze 7. října 1677 číst, že Josef Mikan nechává svou dceru Marii Victorii přijmout do kláštera sv. Marie Magdaleny de poenitentia v Mostě jako pannu a platí 400 zl. rýnských; kdyby byl v Lípě ženský klášter, jistě by ji Mikan umístil zde.
Také špitál sv. Vavřince s kaplí sv. Vavřince v Mostecké ulici nebyly znovu postaveny, protože obec byla požárem zcela vyčerpána, nýbrž 12. září 1800 prodány jako stavební místo i s malou loukou za 1310 zl. klempířskému mistru Karlu Marschalovi, který postavil dům č. 232 staré, 322 nové, jenž nyní patří dědicům Roberta Kruga. Ten v roce 1868 koupil od obce uličku mezi č. 321 a 320 – takzvanou „Vavřineckou uličku“ – z níž vedla úzká cesta za Wedrichovou továrnou do Růžové ulice přes lávku.
Chudí vyhořelého špitálu – 30 v počtu – byli ubytováni v prostorách u Křížové brány, která zůstala požárem ušetřena.
V roce 1813 ubytovaly tyto prostory u Křížové brány i raněné vlastní a nepřátelské vojáky. Na místě této Křížové brány stojí nyní zčásti budova obecné školy.
Obecní starší zaměřili svou pozornost také na vyklízení náměstí, aby nebyl přerušen obchodní ruch. Výroční trhy se těšily dobré pověsti. V radní knize jsou vyjmenováni návštěvníci Martinského trhu (11. září 1770): „Johann Heinr. Gottscheer, 3 Srbové, knihkupci Gröbel a Reichel z Prahy, obchodníci se železem, plechem a látkami z Prahy, 3 hrnčíři z Lewina.“ Těm bylo předepsáno stánkovné dohromady 20 zlatých. Také I. Anastasii, řecký poddaný, měl velký stánek.
Obilní, vlastně týdenní trhy, měly podle Karla Moraweka (Dějiny české evangelické exulantské obce v Žitavě) již 100 let dobrou pověst: „Sedláci přijížděli z Královéhradeckého kraje s vozy pšenice a pronajímali si i komory k uskladnění, což jim bylo za určitý poplatek dovoleno, jinak jim bylo nařízeno vystavit obilí k prodeji na trhu.“
Tyto týdenní trhy měly význam ještě v roce 1825, kdy byla proražena městská hradba v Mikulášské ulici a založena silnice. Aby totiž na trhu nevznikla zácpa, byla tato ulice uzavřena železným řetězem s háky mezi č. 175 a č. 183, přičemž na posledně jmenovaném domě je dodnes vidět železný hák. Vozy s obilím stály až k mostu.
Přestože bylo ve městě mnoho co stavět, byly krátce po požáru postaveny i tři samoty viditelné na staré lipské silnici směrem ke Špičáku – zvané Stiebingerovy domky. První samotu směrem k myslivně postavil Anton Hütter, z jehož rodiny pochází augustiniánský kaplan Stephan Hütter.
Druhou samotu vedle té první postavil „schussplowitzský plátýnkář“ (jménem Heim, jehož potomci se jmenovali Heimlich) v roce 1788. Před tímto domem zasadil otec dosud žijícího Antona Biebera, jménem Anton Bieber, se souhlasem pozemkového pána Vincenze Stiebingera v roce 1804 vrbu, která byla posledním majitelem Johannem Stiebingerem prodána za 18 zlatých a 28. února 1879 poražena, přestože si výbor Severočeského exkurzního klubu dal veškerou práci, aby tento unikát, který si kdysi přál císař Ferdinand při návštěvě Špičáku přenést do své zámecké zahrady v Zákupech, zachoval pro milovníky přírody. Jak drahý byl tento obří strom milovníkům přírody, prozrazuje „smuteční oznámení“ v „Leipaer Zeitung“ z roku 1879. Podle něj měl strom obvod 5 metrů a průměr 125 centimetrů.
Třetí samotu za hostincem „U Zlaté koruny“ zastavěl šafář Vincenze Stiebingera, jménem Zimmermann.
Při vytyčování stavební čáry pocítilo českolipské měšťanstvo ochrannou svrchovanost Nového Zámku; hospodářský úřad totiž zcela jednoduše zakázal stavbu a nakládal s pozemkem jako s panskou pastvinou. Bylo to v roce 1790. Zástupci obce se tomuto rozkazu vzepřeli a podali stížnost ke krajskému úřadu v Litoměřicích, ve které prokázali, že tento pozemek zrušené staré lipské silnice je pozemkem Stiebingera a že tedy magistrát má právo udělit stavební povolení na městském pozemku. K tomuto názoru se připojil krajský úřad a udělil hospodářskému úřadu ostrou důtku.
Že měli otcové města v onom nešťastném roce a v letech následujících velké starosti, vyprávějí nám i tehdejší obecní účetní. V roce požáru samotného byla místo obecního účtu vedena almužní kniha.
Aby se opatřily peníze na stavby, byly kromě již zmíněného prodeje pozemků špitálu a kaple sv. Vavřince, jakož i kostela sv. Mikuláše, prodány i různé „obecní kousky“ a také obecní dům za 1755 zlatých.
Tento obecní dům zahrnoval nynější dům Ducke a Klepsch č. 208 a 209 nové, byl ohraničen domem Josefa Hüttera a v Panské ulici městskou váhou. Obě obecní reality, totiž tento zmíněný obecní dům i naproti stojící radnice (podle starého číslování označená č. 20), byly při znovuvýstavbě k oboustranné bezpečnosti spojeny třemi oblouky.
Přestože se mnohý obecní pozemek zpeněžil, byla obecní pokladna stále prázdná, protože došlé peníze musely být použity na úhradu stavebních výdajů. Obec zůstala dlužna plat děkanovi, starostovi, radním a ostatním zaměstnancům.
Až do roku 1800 hraje stavební účet první roli. Jsou vykazovány stavební výdaje rok od roku 7000 zlatých a více. Stavební živnosti měly ale tehdy také větší výdělek než dnes v roce 1887, kdy stavební živnosti zcela upadají.
V tehdejších účtech nacházíme mnoho živnostníků ve výdělku, mezi nimi známá jména jako: Franz Berndt, Karl Watzel, tesařští mistři; Wenzel Köhler, Christof Nowak, zedničtí mistři; Josef Ducke, truhlářský mistr; Josef Kornutsch, Anton Dissmann, Felix Kindler, zámečníci; Johann Opaterni, Franz Schönfeld, kováři; Rosalia Wellinová, vdova po hřebíkáři; Adalbert Packert a Dorothea Kahlová, vdova po hrnčíři; Franz Hackel, sklenář; Matthias Horschinek, kolář; Florian Schröter, kameník; Franz Mosig, provazník; Wenzel Graf, kružítkář; Josef Ruscher, bednář; Josef Hoffmann, klempířský mistr; Josef Herter, knihař; Ignaz Gärtner, vodo-vedoucí; Michael Sommer, obchodník se železem .
Měli-li už otcové města velké starosti, nebyly starosti občanů o pozvednutí jejich živností a obchodu o nic menší. Představíme-li si jen soukeníky, kteří – podle protokolní knihy tohoto cechu – v počtu 84 vykonávali v roce požáru svou živnost, musíme si přiznat, že museli napnout všechny síly, aby své živnosti opět pozvedli, neboť se jim až do roku 1813 stavělo do cesty věru mnoho překážek.
V roce 1791 bylo náměstí postiženo ohněm, 1796 na den sv. Ignáce celé město i s okolím strašlivým krupobitím, 1799 strašlivou zimou, 1804 velkou drahotou a hladomorem; denně bylo v pivovaru a v augustiniánském klášteře bezplatně polévkou syceno 75, respektive 60 občanů. Z císařského skladu byly vydány stovky centnýřů mouky na pečení chleba.
K těmto pohromám přišly v oné válečné době silné ubytování vojsk a velké rekrutování, a konečně k tomu v roce 1811 přišel finanční patent a znehodnocení bankocetlí. Všechny tyto nepříznivé události nebyly s to odradit náš pilný a poctivý živnostenský a obchodní stav.
O tom nám pěkně vypráví náš hodný krajan P. Hackel, profesor teologie v Litoměřicích: „Díky usilovné živnostenské píli a namáhavé činnosti v maloobchodě se podařilo, že se do roku 1813 mnoho rodin povzneslo k jistému blahobytu. Do všech odvětví průmyslu vstoupil čilejší život, obyvatelstvo vzrostlo ze 4000 na 7000. Město mělo 10 továren na kartoun, jednu na sukno a jednu na vlněné zboží. Živilo se zde 120 soukeníků, 130 tkalců, 150 ševců, 30 kloboučníků a v tomto poměru další umělci a řemeslníci. Naši prarodiče opět vybudovali blahobyt, aby si ho nechali znovu hrůzně zničit v roce 1820.“
Velké požární neštěstí roku 1787 mělo rušivý vliv i na cechovní a spolkový život. Podle protokolní knihy soukenického cechu konal tento první schůzi až v roce 1793.
Tehdy existovaly jen dva spolky (s výjimkou náboženských bratrstev): Společnost ostrostřelců a Cech chudých, oba přes 300 let staré. Společnost ostrostřelců se od požáru sešla teprve 20. května 1793, aby zvolila svého „staršího“. Cech chudých zastavil svou činnost do roku 1790.
Než se rozloučíme s naším starým městem, chceme podniknout ještě jedno putování starými uličkami s jejich mnoha štítovými domy a vzít si k ruce josefínskou mapu (která byla započata v červenci 1785 a dokončena v červenci 1787) a seznam uložený u c. k. knihovního úřadu, obsahující staré a v roce 1836 provedené nové číslování (za jehož laskavé zapůjčení našemu panu prezidentovi c. k. krajského soudu Bauerovi vyslovujeme dík), abychom poznali změny mezi tehdy a nyní.
Půjdeme-li ke čtyřem branám, zjistíme, že parkánové pozemky a městské příkopy ležící za městskými hradbami byly zcela zpustlé, protkané stokami, kamenité a zarostlé křovím; že dále stoky ležely otevřené, což zdraví příliš neprospívalo.
Na straně 19 mapy je zvláště zaznamenán vodní tok, který se táhl od Křížové brány až k Ženské bráně. Z toho je vidět, že se občané v té době méně obávali nepřátelského přepadu.
Tehdy číslování nezačínalo od radnice, nýbrž od prvního domu pod Ženskou bránou, a byl to nynější dům Wedrich NC. 203/1 (filiálka eskomptní banky) označený číslem 1.
Co se týče názvů ulic, došlo k jednotlivým změnám. Panská ulice (Herrengasse) se jmenovala „Radniční ulička“, Hrnčířský trh se jmenoval „Hrnčířské náměstí“, Školní ulička (v lidové mluvě také „Máselná ulička“) se jmenovala „Kostelní ulička“, „Loretánská ulička“ se nyní jmenuje Dešťová ulička (Regengassel, lidově Rangassel), „Úvoz“ – vodní strž (zvaná též Střepový příkop) je nyní Parková ulice. „Horní Vídňský příkop“ je Klášterní příkop. „Ulička u Cihelného rybníka“ – nazvaná podle rybníka ležícího za ní – zahrnovala domy od Údolní zahrady až k domu Leopolda Heimricha č. 100/2, před kterým se táhla vozová cesta k Hornolibchavské silnici.
„Josefská ulice“ zahrnovala i domy Sluneční ulice, „Židovský příkop“ byl přeměněn na Vysoký příkop; v Dlouhé vozové uličce (Langenfahrtsgassel), nyní Špitální ulice, nestál tehdy žádný dům, byla to jen dopravní cesta mezi zahradami ležícími po obou stranách. Ferdinandova ulice se jmenovala „Vnější Křížová ulice“ a Chrámová ulice se jmenovala „Židovská ulička“.
„Dolní Vídňský příkop“ je nynější Poštovní ulice, domy Mostecké ulice patřily k Hrnčířské ulici; „Špitální nebo Vavřinecká ulička“ byla, jak již zmíněno, zruшена. Růžová ulička se jmenovala „Barvířská ulička“, a to proto, že v ní byly většinou barvírny; „Víska“ se jmenovala „Vesnická ulička“. Zanikla po požáru Hrnčířské ulice dne 4. července 1881 stará Umrlčí ulička.
Navštívíme-li nyní měšťanské domy, najdeme následující rodiny, jejichž domy z té doby jsou ještě dnes v držení jejich potomků:
Je tedy vidět, že z 590 domů zůstalo po 100 letech v držení týchž rodin jen nemnoho. Ze starých domů byly strženy domek hrobníka poblíž Křížového kostela a dům Opaterni pod hostincem „U Zlaté koruny“.
Dále čteme v josefínské mapě následující ještě dnes existující jména: Bartel, Dinnebier, Blaschke, Schwarz, Hackel, Kellner, Münnich, Neumann, Kundt, Kühnel, Künstner, Michel, Grossmann, Schiffner, Pilke, Dittrich, Watzel, Axt, Kasper, Hanel, Rösler, Linke, Berndt, Ullrich, Görner, Heller, Heigel, Kriesche, Patze, Mosig, Kurz, Lutz, Kiehl, Ring, Lerche, Förster, Hanisch, Nessler, Katzwendel, Keusch, Seidel, Kirchberg, Walz, Müller, Lohr, Gärtner, Stössel, Kleimt, Böse, Beckert, Opaterni, Kolditz, Schönfeld, Stockleb, Rönelt, Lohse, Mentschel, Czakert, Franke, Schönbeck, Krug, Stöhr, Lampel, Kretschmer, Schiller, Schüller, Albrecht, Wölfel, Paul, Weisheit, Kreibich, Möse, Schütz, Packert, Schindler, Marx, Kempf, Töpper, Ullmann, Weber, Weitsch, Vetter, Kutzer, Engel, Hasse, Franz Karl Langer (č. 205 staré, 296 nové), Fluch, Hocke, Maier; od Izraelitů: Altschul, Fischer, Wersel, Schneider, Dub.
Když se vezme v úvahu nynější počet obyvatel – blízko 10 000 obyvatel, vyplývá z toho, že přistěhovalectví zvenčí bylo v tomto velkém časovém úseku značné.
Z josefínské mapy chceme uvést už jen dva záznamy, abychom předvedli drastický rozdíl mezi lety 1787 a 1887. Na straně 15 a 16, pak 18 a 19 této mapy jsou domy s římskými čísly II–XX, které tvořily vlastní Židovské město, a které s výjimkou XI (Židovský obecní špitál) a XII (Židovská synagoga) byly obývány židy a které domy měly někdy až 8 rodin.
Je vidět, že židé v těchto několika domech bydleli těsně pohromadě a že tedy, jelikož nebyli způsobilí k získání měšťanských domů, museli získat měšťany samotné pro koupi domů pro ně za úplatu, kterým se říkalo „držitelé léna“ (nastrčení kupci). U Křížové brány byl k označení Židovského města natažen drát, který byl pozorován ještě ve 30. letech. Židovští podomní obchodníci, když se v neděli vraceli ze svého obchodu domů, nesměli ani vstoupit branou, aby si ve městě koupili potraviny. Ohledně sňatků byli vázáni na novozámeckou vrchnost a krajský úřad, přičemž jim byly dělány takové potíže, že bylo uzavíráno mnoho podkrovních svateb. S rokem 1848 tento pro Izraelity nanejvýš tísnivý poměr skončil, stali se svobodnými státními občany.
Židovští současníci roku 1787 by dnešní přeměnu považovali za pohádku. Chceme jen vyjmenovat jména v mapě zapsaných majitelů domů s římskými čísly:
Letopočty 1787 a 1887 by měly být umístěny na Zámeckém mostě, kde ho turista překračuje a zamyšleně mu hledí vstříc 300 let starý lovecký zámeček, „Červený dům“, renovovaný v roce 1883 měšťanským průmyslníkem panem Josefem Altschulem. Majetek pánů z Nového Zámku a Lípy se zde, kde město leželo otevřené nepříteli, připojoval jako bašta; zde bylo panské sídlo, které 4. června 1778 poctil svou návštěvou náš nezapomenutelný císař Josef II. Obklopovala ho vysoká zeď a valový příkop, kolem něj ležel lovecký zámek, dům branného, budova důchodního úřadu, panský dvůr, stáje pro koně a krávy, stodoly, sýpka, telatník a zámecké zahrady.
Tyto hraběcí budovy zůstaly ušetřeny velkého požáru a byly poškozeny až při druhém požáru v roce 1820. Majitelé se odstěhovali do Nového Zámku. Zámek ukrýval jen zvonárnu rodiny Paulů, zámecké nádvoří, na kterém se kdysi konaly šlechtické turnaje, přijímalo krasojezdce, až se nakonec zpustlý zámek stal domovem pro snaživého dělníka. Dnes je tento majetek vymazán ze zemských desek a jako měšťanský majetek převeden do pozemkové knihy.
Totéž platí o Cihelném rybníku, severně od města, jehož obyvatelé se procházejí na vlastním pozemku v Městském parku. Kdyby naši předkové, kteří se museli dostavit před zámek k přehlídce a vzdát hold pánovi stojícímu na balkoně Červeného domu, nyní vstali, nepovažovali by takovou změnu majetku za možnou. A kdyby teprve mocní páni z Lípy mohli povstat ze svých hrobek, věru mužně by se podivili, že část potomků oněch měšťanů, které pro mužnou obranu svých městských práv zavírali do káznice, vzdala dne 18. června 1862 hold jejich nástupci.
Dospěvše na konec našeho historického líčení, nemůžeme nechat nezmíněno, že náš Severočeský exkurzní klub, respektive jeho historická sekce, má na jeho zdaru podstatný podíl, neboť i když pieta ke starému a láska k rodnému městu dala autorovi k tomuto první impuls, bohaté záznamy ve Zprávách klubu tuto historickou práci podstatně usnadnily; klubu tedy, ale také našemu vysoce váženému panu starostovi Dr. Ferd. Bartelovi za ochotné zpřístupnění našeho bohatého městského archivu patří niterný dík.
A tak zakončujeme tento vysoce vážný pamětní den s upřímným přáním, aby si naše mládež při pročítání historie o velkém požáru ve svém rodném městě vždy brala k srdci varovné volání: „Cti stáří!“
Na základě podání Severočeského exkurzního klubu, směřovaného na návrh jednatele W. Heimricha městské radě o uspořádání stoleté pamětní slavnosti, učinila tato příslušná opatření. Veškeré obyvatelstvo města bylo písemně pozváno na smuteční bohoslužbu (ráno) a na přednášku (večer).
Smuteční slavnost byla oznámena zvoněním velkých zvonů v kostele Panny Marie a klášterním kostele v předvečer, kteréžto slavnostní zvuky zvonů byly slyšitelné při rozednění a před bohoslužbou. Naši občané naslouchali hluboce dojati těmto vážným tónům. Requiem celebroval pan městský děkan P. Ignaz Seidlich za asistence několika duchovních, mezi nimiž dva z Lípy starého jména (Kretschmer a Dittrich), v černě vyzdobeném Křížovém kostele, přičemž chrámová hudba provedená ředitelem kůru panem Gautschem budila k zbožnosti.
Boží dům byl hustě obsazen zbožnými; mezi nimi městská rada, špičky císařských úřadů, měšťanstvo, mládež obecných škol s učitelskými sbory. Na blízké kostelní cestě vystavili pan Julius Plaschke a paní vdova Liebzeitová (později) kolorovaný obraz „Lípa před rokem 1787“, před kterými obrazy bylo po celý den přítomno mnoho diváků.
V poledne, zatímco zvony zněly jako ve svátek, byli obročníci chudobince pohoštěni lepší stravou.
Večer v 8 hodin začala po proslovu pana radního F. Posselta (v zastoupení pana starosty) přednáška a historie velkého požáru od městského tajemníka...
...W. Heimricha v salonu restaurace v Údolí, zatímco zmíněné dva obrazy, jakož i pohled na svatostánek kostela Petra a Pavla byly vyloženy k nahlédnutí. Byla tak velká účast žen a mužů, že velmi mnoho návštěvníků se muselo obrátit zpět.
Potěšila nás opět účast špiček c. k. úřadů, pana děkana od kostela Všech svatých, výboru Severočeského exkurzního klubu. V 10 hodin byla tato slavnost k všeobecné spokojenosti u konce, a zůstane tento sváteční den u našeho měšťanstva ve stálé a nejlepší vzpomínce.
Křížová brána (Kreuzthor). Stála mezi č. 22 (dům Hammerschlag) a č. 23 (západní část nynější školní budovy); stranou brány, vpravo, č. 23, se nacházela měšťanská věznice. Na č. 251/2, rovněž školní budova, byl vně brány domek branného městské obce. V nitru města byl dům koutního pekaře č. 21 přistavěn k městské hradbě poblíž brány a vně brány dům pekaře Peregrina (autorův dědeček z matčiny strany), nyní dům Feiks. Koutní pekař se jmenoval Watzel, pekař Peregrin se jmenoval Bredschneider.
Dlouhá brána (Langenthor). Stála mezi č. 107 (dům Bender) a č. 102/b (dům Gürtler, nyní Künstner). U č. 107 byla strážnice městské obce, vně brány, vpravo při východu, byl domek branného, nyní ještě zvaný „Sackmaut“, protože se zde vybíral akcíz. Vpravo od brány, v nitru města, byly přistavěny č. 108 (dům Katzwendel), vlevo č. 101 (dům Kutzer).
Vídňská brána (Wiedenthor). Stála mezi č. 156 (dům Thume), ve kterém bydlí pan Wilhelm Steintz, obchodník, a č. 159 (dům Bredschneider); č. 158 (dům Schneider) byla strážnice brány, č. 293 (dům Eman. Kutzer) byl obecní domek branného. Pilíře brány, na kterých byla v roce 1859 u příležitosti průjezdu vládnoucího císaře do Zákup umístěna slavnostní brána, byly v roce 1865 odstraněny.
Velká nebo Ženská brána (Frauenthor) proti vnější Ženské, dříve luterské ulici, stála mezi severní částí č. 203 (dům Wedrich) a č. 199 (dům Maria Hanisch). V nitru města byl vpravo u brány, naproti č. 203, přistavěn č. 198 (dům mědikovce Melzera). Pod 199 byla obecní strážnice. Vně...
...brány vlevo č. 200, u č. 271/2, byl obecní domek branného, naproti bylo 211 staré, dům starosty Floriana Krumbholze, nyní č. 202 nové (dům Sanke).
Náměstí (Ring), Hrnčířské náměstí, Mlýnský plácek.
Ve městě: Vnitřní Ženská ulice, Radniční ulička, Vnitřní Křížová ulice, Mlýnská ulička, Zámecká ulice, Ulička masných krámů, Dlouhá ulice, Lázeňská ulice, Kostelní ulička, Ševcovská ulice, Vnitřní Vídňská ulice, Mikulášská ulička.
Na předměstí: Vnější Vídňská ulice, Loretánská ulička, Ulice na Holý vrch (Kahlebergstraße), Úvoz, Horní Vídňský příkop, Ulička u Cihelného rybníka, Cesta k Cihelnému rybníku, Josefská ulička, Vnější Ženská ulice, Stará cesta (stará Lipská silnice), Židovský příkop, Dlouhá vozová ulička, Vnější Křížová ulice, Židovská ulice, Dolní Vídňský příkop, Špitální ulička, Hrnčířská ulice (počínaje od 1. mostu), Barvířská ulička, Umrlčí ulička, Vozová cesta k rasovně, Vesnická ulice, Stezka u Melchiora Pietschmanna (dnes cesta k nádraží), Mlýnská cesta, Dešťová ulička (je cesta za jatkami, tudíž Loretánská ulička není identická s Dešťovou).