Nejen krásná slova, nýbrž činy musí svědčit o tom, že jsme hodni svých předků a že jejich odkaz držíme ve vysoké a svaté úctě.

A přece, jak smutné je přiznat, že v těchto vážných, bouřlivých časech plných nebezpečí existují i Němci, kteří se odvažují nad německým národním bohatstvím, německými zvyky a mravy, jež nám otcové kdysi předali jako nejvyšší klenot, jen posměšně usmívat a přijímat cizí zvyky a mravy.

„Doba se změnila,“ tak zní zdůvodnění jejich klukovského počínání, protože je jim zcela cizí původ, vývoj a historie všech těch vznešených pokladů pravého německého dědictví.

K nim patří i to, co je po staletí občany z Leipy věrně dodržováno a co žádný nepřítel, žádná bouře času dosud neporazila: střelba na ptáka.

Abychom vyprávěli o tomto zvyku, abychom ukázali, že to není jen hra, nýbrž že má svou historii, která je co nejtěsněji spjata s osudem našeho města, byl sepsán tento spis. Má být vážným napomenutím, abychom ctili a pečovali o to, co nám naši otcové odkázali, abychom to i my jednou bez chyby a hany nezkrácené předali našim dětem.

Proto nechť se navzdory všem obtížím, a právě na truc nepřátelům německé podstaty, i nadále střílí na ptáka a tento zvyk je držen v úctě a pěstován, dokud bude naše město na Polzenu německé.

A nyní, aby to tak bylo navždy, zanechte všech těch hloupých svárů a stranických půtek, spojte se v jednotný svazek jako německé sestry, němečtí bratři a tato slova si dejte přísahou:

„Milujeme, co otcové milovali,
německou čest, německou věrnost;
činíme, co otcové činili,
v skutcích a slovech velcí a svobodní!“

(Theodor Hutter.)

Úvod.

Ruku v ruce s rozvojem německého měšťanstva a německých měst šel i rozvoj německého střelectví. Dnes ještě existující střelecké společnosti lze považovat za poslední zbytky oné všeobecné branné způsobilosti, která kdysi příslušela německému měšťanovi a která co nejtěsněji souvisí s velkým rozkvětem a mocenským rozmachem měst.

Časté zásahy a přesahy šlechty a knížat nutily města k neustálé bojové pohotovosti a tím i k odpovídajícímu uspořádání jejich vojenství.

Patricijské rody přejaly zbraně a zbroj rytířů, ostatní měšťané, uspořádaní podle cechů nebo městských čtvrtí, se však vyzbrojovali různými zbraněmi, většinou kuší, onou střelnou zbraní na dálku, která, představujíc zdokonalení prostého luku, je poprvé doložena u Číňanů.

Nehledě na její ostatní rozšíření je kuše v rámci klasického starověku od doby římského císařství doložena jak jako nošená, tak i jako na kolech převážená a k obléhacím účelům používaná zbraň. Od 9. století se začíná častěji používat nejprve ve Francii.

Zatímco rytířstvo ji jako „nekřesťanskou“ zbraň dlouho opovrhovalo, stala se od křížových výprav, v Německu od 12. století, stále obecnější, dlouho se udržela vedle palných zbraní a teprve v 17. století se v bitvách přestala používat.

Kuše se ve své jednoduché formě skládala v podstatě z pažby (sloupu, těla) s pažbou a spouští (stiskátkem) a z lučiště (luku) s tětivou. Napínala se buď pomocí na ní připevněného zařízení, nebo, což byl případ velkých kuší, které se také nazývaly „zbroje“, pomocí samostatného stroje. Střely vystřelované z kuše byly šipky různého tvaru nebo šípy. Později se používaly také tvrdě pálené hliněné a jílové koule, jakož i mramorové a olověné koule, k čemuž měla kuše místo obvyklého žlábku pro šipku krytou hlaveň. Existovala však i zvláštní forma pro střelbu s koulemi bez kryté hlavně, takzvaný „balester“.

Jelikož úspěšné ovládání této zbraně předpokládalo dovednost, kterou bylo možné získat pouze cvičením, brzy se vytvořily střelecké spolky v tehdy obvyklé formě cechů, jejichž

svatým patronem byl obvykle sv. Šebestián, mučený střelami z šípů, pročež se tyto cechy příležitostně nazývaly také „bratrstva sv. Šebestiána“. Již ve 14. století lze takovéto společnosti střelců z kuše nalézt ve většině měst v Německu i ve Francii. Střelnice, střelecké dráhy na volných prostranstvích nebo v parkánech, spolková pokladna obohacovaná příspěvky a odkazy a každoroční střelecké slavnosti byly nutným důsledkem. Zeměpáni, vrchnosti a městské úřady takováto zařízení co nejvíce podporovaly udělováním privilegií všeho druhu a i jinými způsoby.

Zejména střelecké slavnosti, slavnosti branných spoluobčanů na trzích a ve městech, které se v takzvaném měšťanském středověku staly pro měšťany tím, čím byly v vrcholném středověku pro rytíře turnaje, dosáhly velkého rozsahu a vysokého, dokonce i politického významu.

S mimořádnou slávou se slavily v 15. a 16., ba až do 17. století, a pozvánky byly zasílány knížatům, šlechtě i městům.

Účast jiných měst sloužila k podpoře a upevnění mocných spojenectví, příkladem čehož je střelecká slavnost, kterou v roce 1576 uspořádalo město Štrasburk a kterou popsal Johannes Fischart ve svém díle „Šťastná loď“. A stejně jako v době rytířství putovali po turnajích heraldičtí básníci, tak se nyní na velkých střeleckých slavnostech objevovali takzvaní „Pritschenmeister“ (mistři ceremoniáři) – nejznámějším z nich je Lienhard Flexel, měšťan a mistr ceremoniář z Augsburgu, ve druhé polovině 16. století. Ti s umírněným měšťanským humorem popisovali celou slavnost ve verších a zdobili je četnými malovanými erby hostitelů a nejvýznamnějších účastníků. Když však střelecké společnosti vlivem změněného způsobu válčení a ztráty městské svobody postupně ztratily svůj dřívější význam a upadly na úroveň zábavních spolků, které byly povolávány k účelům obecného blaha jen ve zvláštních případech nouze, staly se i střelecké slavnosti obecnými lidovými slavnostmi.

Nejen samotná událost, která, když byla taková slavnost ohlášena, lákala střelce do města ze širokého okolí, ale celé její okolí s cenami, losováním, koňskými dostihy, různými lidovými zábavami a všelijakými stánky jako na jarmarcích atd. učinilo z této akce oblíbenou zábavu městského obyvatelstva.

Lze říci, že střelecká slavnost v létě, která byla již záhy často přesunuta na svatodušní svátky, a karneval v zimě představovaly dva vrcholy radosti ze života té doby.

Při takové střelbě na ptáka, pro niž je často jako nejstarší doklad uváděna zpráva, že vévoda Bolko I. Svídnický nechal v roce 1286 měšťanům postavit tyč s ptákem ke střelbě, se střílelo, stejně jako dnes, na dřevěného ptáka připevněného na tyči, zvané „Vogelbaum“ (stožár s ptákem). Zmiňuje se také střelba na hvězdu, kde cílem byla hvězda. Jako pták sloužil nejprve orel a jestřáb, od 15. století však již také papoušek jako symbol pestrobarevného jara.

Z „bratrů ptáčníků“ se nejlepší střelec, který ptáka sestřelil – dodnes používané rčení pochází z oněch dob –, stal „králem střelců“ (Vogelkönig) a směl nosit střelecký řetěz.

Výhry byly původně skromné a spočívaly pravděpodobně jen v čestném věnečku.

Později se však stávaly stále cennějšími a střelec mohl vyhrát husy, voly, koně, látky, prapory, poháry, prsteny, meče, kuše, peníze a mnoho dalšího.

Když se měšťané seznámili i s palnou zbraní a začali ji horlivě používat – v Německu se prý střelba z pušek objevila již v 15. století –, brzy se vytvořily také střelecké společnosti pro hákovnice a ručnice, takzvaní střelci na terč, kteří jako cíl používali terč.

Staré společnosti střelců z kuší buď nadále existovaly vedle těchto nových cechů, nebo se s nimi, někdy po dlouhých sporech, spojily a vedle kuše přijaly i palnou zbraň.

Jen ve zcela ojedinělých případech byly společnosti střelců z kuší těmito novými spolky, které nabyly zvýšeného významu v době osvobozeneckých válek, vytlačeny a zanikly.

Také v severních Čechách se zvyk střelby na ptáka brzy ujal a byl pěstován – mnohem dříve, než uvádějí dochované zprávy, neboť ty všude dosvědčují střelbu na ptáka jako již existující a praktikovanou – a vedl k zakládání střeleckých společností, v nichž obecně platily víceméně stejné nebo alespoň velmi podobné zásady, ustanovení a řády. O tom podrobně a souvisle pojednal A. Paudler ve svém spise „Die Bogen-Schüßen-Gesellschaft in B.-Leipa. Fest-Schrift zur Jubelfeier ihres dreihundertjährigen Bestandes. Böhm.-Leipa, 1881“, na stranách 5-18. Ze vší hojnosti souvisejících zpráv nechť jsou v následujícím textu vyzdviženy pouze ty, které pocházejí z doby před rokem 1581, rokem první zmínky o českolipské společnosti lučištníků, a které umožňují vyvozovat závěry o založení tohoto cechu.

Nejstarší doklad o střelectví v severních Čechách pochází z města Bensen (Benešov nad Ploučnicí), kde již v roce 1479 vrchnostenský pán Christoph von Wartenberg obnovil střelectví z luku, načež Anton von Salhausen a Paust von Starschedel v roce 1592 udělili společnosti privilegium, které bylo v následujícím období obnovováno příslušnou vrchností.

Je třeba zmínit, že se zde odedávna často konaly dvě střelby na ptáka ročně, a to o Letnicích a na svátek Narození Panny Marie.

Po Bensenu následuje staré hornické město Graupen (Krupka), kde jsou již v 15. století často zmiňovány kuše a mistři střelci.

V roce 1490 pak purkmistr a rada tohoto města přijali do svých služeb mistra střelce Paula z Freibergu a přidělili mu k bydlení „malou komůrku na radnici“, za což měl během dvou let dodat určitý počet kuší. Potvrzený střelecký řád je datován až k 28. květnu 1497.

Pohled na město Leippa

Leipa před požárem roku 1787.

Historie spolku.

Již po staletí se na jižní hranici městského obvodu B. Leipa tyčí vzdorovitě a hrdě pamětihodnost, kolem níž se každoročně o svatodušních svátcích rozpoutá radostný a hlučný lidový rej.

Je to „Vogelstange“ (stožár s ptákem), onen všem dobře známý stožár, na kterém se rok co rok v době „líbezného svátku“ skví mohutný pták, na něhož lučištníci střílejí o královskou hodnost.

Kdy byl na tuto pamětihodnost, která byla již záhy zahrnuta do všech pohledů na město, vypálen první výstřel, není známo.

Neboť stejně jako je starší historie města zahalena neproniknutelnou temnotou, existují i o nejranější historii společnosti lučištníků pouze dohady a dedukce.

Pokud se již brzy v sousedních severočeských městech tvořily společnosti a začaly střílet na ptáka, mohlo tomu tak být o to více v B. Leipa, které bylo v oné době významným střediskem německé severočeské země.

Nemělo by být mylným závěrem předpokládat, že i zde se již v 15. století tato důstojná „rytířská hra“, toto „rytířské cvičení“, jak se uvádí ve střeleckém řádu z roku 1581, „začala a provozovala pouze pro blaho vlasti a cvičení těla, vedle potěšení ducha a sousedského přátelství“. Zda se v oné době měšťané zřekli psaného střeleckého řádu a řídili se pouze starými zvyklostmi a tradicemi, nebo zda byly jejich listiny příležitostně zničeny, není známo. V obou případech je však z událostí městské historie pochopitelné, proč byl v roce 1581 sepsán a magistrátem města potvrzen písemný střelecký řád.

Psal se 19. červen roku 1426, kdy zuřivé husitské hordy vtrhly do kraje a B. Leipa, které se z malých počátků rybářské vesnice rozvinulo v kvetoucí německé sídliště, naplněné bohatstvím a díly měšťanské píle, po urputném boji zcela zničily.

Několik desetiletí muselo tehdy uplynout, než se město a jeho obyvatelé z tohoto strašlivého úderu osudu alespoň trochu vzpamatovali.

Byl to Jindřich Berka z Dubé na Mühlsteinu, kterého lze označit za druhého zakladatele města, kdo kolem roku 1460 cílevědomě a pevnou rukou uspořádal rozvrácené poměry, zejména pak

správu jako základ pro příznivý další rozvoj města.

A téměř přesně o 100 let později provedli tehdejší páni B. Leipa, Zikmund Berka a Kateřina z Vartenberka, rozená z Hungergostu, jménem svého svěřence a syna Jana z Vartenberka, zásadní reformu měšťanských a živnostenských poměrů největšího významu, když 24. července roku 1560 byl jmenovanými, za přítomnosti několika šlechtických pánů z okolí jako svědků, pro město stanoven nový živnostenský řád, který nově upravoval poměry dvanácti cechů.

Blahodárné důsledky této živnostenské reformy se, jak již uvádí Paudler ve svém spise, pravděpodobně brzy projevily a ovlivnily společenský život ve městě.

Pod jejich vlivem pravděpodobně v měšťanstvu vznikla snaha získat písemný základ i pro radost podporující společnost lučištníků, shrnout staré zvyky, nechat je úředně schválit a rytířské konání tohoto spolku definitivně upravit vlastním střeleckým řádem.

Měšťanům šlo právě o to, aby blahodárné důsledky, které viděli vzejít z úpravy živnostenských poměrů, získali prostřednictvím psaného a potvrzeného střeleckého řádu i pro lučištníky a tradiční svatodušní střelbu a tím nepřímo podpořili i blaho celého městského obyvatelstva,“ neboť takovéto slavnosti s sebou vždy přinášely příliv lidí zvenčí.

A tak, jako v letech 1461 a 1463 hrnčíři, pláteníci a lazebníci přistoupili k novému sepsání a potvrzení svých starých cechovních řádů, předstoupili 4. května roku 1581 lučištníci před radu města, která jim potvrdila jejich střelecký řád. Ten představuje první a nejdůležitější dochovanou zprávu o historii spolku a zároveň jasně ukazuje, že zvyk střelby na ptáka musel být praktikován a pěstován již dlouho před rokem 1581.

Neboť ne bezdůvodně byl tehdy úvod listiny formulován slovy: „Každý, kdo o svatodušních svátcích podle starého chvályhodného zvyku a obyčeje chce se střelci pít,“ z čehož zcela jasně vyplývá, že právě již dlouho před uvedeným rokem bylo zvykem, obyčejem a mravem o svatodušních svátcích pít a střílet na ptáka.

Ale i další místa v listině tuto skutečnost potvrzují, když se např. mimo jiné uvádí, že také pan purkmistr a rychtář vedle střelců a společníků v pití, z úcty a z titulu autority ctihodné společnosti, mají ve zvyku jít ven ke stožáru a po sestřelení ptáka se opět spořádaně vrátit,“ nebo když bylo příslušnému králi, který byl povinen a zavázán připevnit na řetěz stříbrný štít o váze nejméně tří lotů, ponecháno na vůli, aby jej na váze poněkud vylepšil a udělal větší, protože by se to stalo ke cti a památce jeho jména a obecného města, jak to i jiní před ním činili.“ Důkaz, že králové lučištníků existovali již před rokem 1581.

Bohužel se tato listina, která bude nyní v následujícím textu uvedena v plném znění¹), dochovala pouze v opisu, neboť originál se, stejně jako mnoho jiného, stal obětí plamenů při požáru města v roce 1820.

Stanovený řád střelců se schválením ctihodné rady města Leippe.

(1.) Zaprvé se má každý, kdo chce o svatodušních svátcích podle starého chvályhodného zvyku a obyčeje se střelci a ctihodnou společností pít, předem ohlásit u starších, aby byl zapsán a aby se tak vědělo o osobách, které se pití účastní. A společné pivo se bude podávat až v pondělí po odslouženém kázání, ale následující úterý má král uspořádat hostinu. K té mu však má každý spolupijící ke cti, pomoci a podpoře přispět jedním stříbrným grošem.

(2.) Dále. Každý spoluobčan, který zde již dříve na ptáka střílel, má zaplatit 3 bílé groše, a ten, kdo nikdy předtím nestřílel, 4 bílé groše ihned; jinak nikdo, kdo nezískal měšťanské právo, nemá být k střelbě připuštěn.

(3.) Dále. Pan purkmistr a rychtář mají ve zvyku vedle střelců a společníků v pití, z úcty a z titulu autority ctihodné společnosti, jít ven ke stožáru a po sestřelení ptáka se opět spořádaně vrátit. Pokud by se však mezi střelci našel jeden nebo více, kteří by se v tomto ohledu ukázali jako nedbalí, nechť onen nebo oni propadnou trestu starších a ostatních střelců podle jejich uvážení. Co se týče stanoviště, má být následně na základě obecného rozhodnutí střelců určeno a dáno ne příliš blízko ani příliš daleko. Dále, jakmile je pták vyvěšen, má pan purkmistr první, rychtář druhý a král minulého roku třetí výstřel na ptáka. Poté, jak se o výstřely losuje, má každý střelec svůj výstřel řádně vykonat, a za každý úlomek (třísku) budou dány 3 bílé groše, a tomu, kdo ptáka sestřelil, budou bezodkladně podány dvě kopy nebo v té hodnotě cínové nádobí. Pro větší správnost ohledně úlomků mají první a poslední dva střelci, kteří v každém kole vzejdou z losování, dobře dbát na to, jak nebo komu jsou úlomky připsány, aby si v tomto nikdo neměl na co stěžovat. A kdyby někdo trefil, ale střelci by neviděli žádný úlomek spadnout, a přesto by přihlížející tvrdili, že viděli jeden spadnout, nemá to pro zamezení hádkám a průtahům platit, nýbrž má být považováno za neplatné a netrefené.

¹) Při reprodukci tohoto i ostatních listinných textů byla až na ojedinělé výjimky použita dnešní pravidla pravopisu a interpunkce, neboť většinou byly k dispozici pouze méně kvalitní opisy. Nutné doplňky byly vloženy do závorek a takto označeny.

(4.) Dále. Pro nutnost se také ustanovuje nosič šipek, aby žádný střelec, chlapec ani nikdo jiný pro menší nebezpečí a neštěstí pro ně nechodil. Pokud by však jeden nebo více z vlastní vůle bez vědomí starších vyběhl, má propadnout trestu jednoho bílého groše. Avšak pokud by při vracení šipek někomu ta jeho chyběla, může si ji s vědomím starších hledat. Také nikdo nemá druhému jeho šipku pod pokutou jednoho bílého groše vystřelit, a stejně tak žádný střelec nemá druhému vzít ...¹) nebo šipku. Pokud by se to však někomu prokázalo, má být za to potrestán podle uvážení starších a střelců. Také žádnému cizinci bez souhlasu starších nebude povolen žádný výstřel na ptáka; pokud by však někdo přesto střílel a ptáka trefil, má mu za takový volný výstřel náležet sud piva; pokud však mine, má naopak společnosti bezodkladně zaplatit půl sudu piva.

(5.) Dále. Nikomu nemá být dovoleno zkoušet svou šipku nebo výstřel na královského ptáka. Pokud by chtěl střílet vedle kolíku a přesto by trefil ptáka, má propadnout znatelnému trestu střelců.

(6.) Dále. Každý má dobře dbát na své jméno a lístek, když je dvakrát nebo třikrát přečten, aby byl na místě; pokud ne, o svůj výstřel přichází.

(7.) Dále. Nejpřednější, co se v této ctihodné komunitě při takové rytířské hře a měšťanském cvičení má dodržovat a vykonávat, je toto: král, který ptáka sestřelil, má ke cti obecného města, střelců i sebe samého být povinen a zavázán připevnit na řetěz stříbrný štít o váze nejméně tří lotů. Pokud by však chtěl takový štít na váze poněkud vylepšit a nechat udělat větší, je to ponecháno na dobré vůli každého, protože by se to stalo ke cti a památce jeho jména a obecného města, jak to i jiní před ním činili. Král má být také při sestřelení ptáka ozdoben věncem; ten má být nasazen prvnímu, kdo trefí, a pak dále z muže na muže, kteří trefí poté, až do sestřelení ptáka, pod pokutou jednoho bílého groše. A ve společném pivu je starý i nový král osvobozen od útraty²), ale ostatní střelci mají všichni a každý z nich platit plnou útratu³).

(8.) Dále. Nikdo nemá druhého do společného piva přivádět ani s sebou brát, ledaže by se za něj zaručil stejně jako za sebe. Také když se vybírá útrata, je každý spolupijící povinen a zavázán ihned bezodkladně svou útratu, co mu bylo spravedlivě uloženo, složit a zaplatit. Také má být především⁴) a co nejpřísněji veškeré bohorouhání, klení, nadávání

¹) Zde v opisu chybí slovo, které by se dalo nahradit slovem „kuše“, „výstřel“ nebo podobným slovem.

²) Osvobozen od placení útraty.

³) Platit celou útratu. - Irte = útrata, hospodský účet.

⁴) Především.

nadávání a přísahání během a při této ctihodné komunitě a rytířském cvičení, které bylo započato a prováděno pouze pro blaho vlasti a cvičení těla vedle potěšení ducha a sousedského přátelství, co nejpřísněji zakázáno, neboť tím je urážena vysoká Boží majestátnost a ctihodná společnost obtěžována. Pokud by se však v tomto někdo projevil a choval trestuhodně, má být podle uvážení starších a střelců s mimořádnou vážností potrestán; podle toho se má každý řídit. Dále je pod pokutou jedné kopy¹) zakázáno, aby někdo při společném pivu, u stožáru nebo na „Barchetu“²) vyvolával nebo začínal jakoukoli nevraživost, hádku či svár, a stejně tak se pod pokutou pěti bílých grošů zakazuje, aby se někdo zatěžoval nadměrným pitím. Střelci se také mají na střelnici dostavit střízliví a, jelikož se jedná o rytířskou hru, nikoli k posměchu, újmě a hanobení, pod hrozbou znatelného trestu.

(9.) Dále. Pro zamezení nevraživosti, hádek a jiných nešvarů se hra na stolech, kde se obvykle ctí páni a dodržuje pořádek, zcela ruší a nepovoluje. Dětem, učňům a nezletilým je od střelců zcela zakázáno hrát v kostky, karty a jakékoli jiné hry o peníze nebo peněžní hodnotu, ať už na „Barchetu“ nebo jinde na lavici pro povaleče.

(10.) Dále. Jakmile je pták sestřelen, jsou starší v přítomnosti pana purkmistra a rychtáře plně povinni složit řádné účty ze všech příjmů a výdajů, a pokud by někomu během střelby nebo společného pití bylo v rozporu se slušností přiznáno něco neoprávněného nebo by se mu stala křivda, má to tam být stížností předneseno a na to má být poskytnuto laskavé slyšení, výslech a spravedlivá pomoc. Každý měsíc bude také vystaven klenot z cínu, peněz nebo něčeho jiného, o který mohou mladí začínající střelci vedle ostatních cvičně střílet, a všichni střelci se mají v takový den ke střelbě dostavit. Pokud by však někdo kromě čestných a závažných důvodů chyběl a neobjevil se, má být potrestán pokutou 3 groše. S vědomím a souhlasem starších a střelců bylo také rozhodnuto, že pokud by během střelby jeden nebo více střelců ptáka netrefili a nezasáhli, má být po sestřelení ptáka za své pochybení náležitě potrestán proutkem (pritschen)³).

(11.) Nakonec má být ustanoven obecní sluha⁴), aby hlasitě volal a napomínal⁵) každého spoluobčana a obyvatele, aby své služebnictvo a děti držel tak, aby

¹) Kopa = 60 grošů.

²) Barchet. Zde ve významu ohrazeného místa, kuželny, střelnice.

³) Jak dlouho se toto trestání nešikovných nebo nešťastných střelců praktikovalo, není známo.

⁴) Soudní posel.

⁵) Napomínat, trestat.

z nich nikdo nechodil pod stožár, nýbrž se toho zdržel, aby si nikdo nemusel stěžovat na škodu a aby to nebylo na obtíž těm, kteří tam mají co dělat a střílet, pod hrozbou napomenutí a trestu od starších a střelců.

Jelikož my, purkmistr a radní tohoto města, jsme nakloněni svou pomocí a podporou podporovat všechny dobré řády, policejní nařízení, čestné podniky a takové rytířské hry a mužná cvičení, a poskytovat jim pomoc, tak jsme k takovému rytířskému cvičení, abychom je učinili ještě hodnotnějším a aby měšťanstvo k němu získalo větší chuť a touhu, každoročně tomu, kdo se stane králem, povolili a s úctou udělili jeden varný den, aby mohl tři týdny před Letnicemi vařit pivo a, pokud bude pivo dobré chuti, mají střelci toto pivo kupovat a brát od něj, a ne odjinud; pokud by však pivo bylo špatné a střelcům by se nelíbilo, mohou si ho pořídit jinde podle své libosti. A když bude král pořádat hostinu, jak bylo prve zmíněno, je povinen k ní střelcům dát jeden sud piva¹).

Toto vše k většímu potvrzení, upevnění a neporušitelnému dodržování jsme na konec tohoto listu vědomě přivěsili naši větší městskou pečeť.

Dáno v den Nanebevstoupení Páně²) v roce po narození Krista, našeho Spasitele, tisíc pět set osmdesát jedna.“

Naplněni vznešeným pocitem radosti, mohli od té doby lučištníci o to horlivěji slavit svou svatodušní střelbu, neboť byli v držení nesmírně cenné listiny, na kterou mohli v pozdějších letech často odkazovat. Žádná událost, snad kromě náboženských bojů, v následujících desetiletích tomuto zvyku nepřekážela, a přesto se zprávy o něm z oné doby nedochovaly. Teprve první českolipský kronikář, mistr pekařský Hans Kriesche (nar. 1570, zemř. po 1621), podává ve své rozsáhlé a cenné kronice, která zahrnuje zhruba období od 1570 do 1621 – pokračování se bohužel ztratilo – zprávu o mužích, kteří v letech 1617, 1618 a 1619 získali královskou hodnost, když píše (list 100a, 111a, 117a):

„Léta 1617, dne 17. května, díky přízni štěstěny, svobodnému, obvyklému umění a rytířské kratochvíli dosáhl a získal sestřelení královského ptáka ctihodný a vážený Christoph Jermin mladší, měšťan a švec zde v Lípě, a také své čestné klenoty podle střeleckého zvyku řádně obdržel.“

„Léta 1618, dne 7. června, díky přízni štěstěny, svobodnému obvyklému umění a sousedskému přátelství a kratochvíli dosáhl sestřelení královského ptáka ctihodný Simon Handtsche, měšťan a řezník zde v Lípě.“

¹) V pozdější době však bratrstvo získalo právo várečné a musí králi bezplatně poskytnout určité množství piva.

²) Nanebevstoupení Páně, 4. května.

„Léta 1619, ve středu po svatodušních svátcích¹), sestřelil Christoph Strubach, jinoch 14 let, povoláním perníkář a syn měšťana zdejšího, díky přízni štěstěny, svobodnému obvyklému umění a měšťanskému cvičení královského ptáka zde v Lípě; a náležité klenoty mu byly s úctou předány, jak je uvedeno výše²).“

Mladý Christoph Strubach, kterého básník z vlasti Wenzel Ernst učinil nesmrtelným svou povídkou „Princ Marcipán“, na kterou bude odkázáno na jiném místě, byl pravděpodobně na delší dobu posledním králem střelců, neboť vlny třicetileté války začaly stoupat vysoko a zaplavily i severočeské kraje a jejich obyvatele přemírou neštěstí, nouze a bídy. Sotva byla totiž svedena bitva na Bílé hoře a poražena šlechta, která se pod záminkou náboženského boje vzbouřila proti habsburské moci, začala strašlivá doba hrůzy. Severočeští protestantští páni museli, stejně jako mnoho jiných, uprchnout, četní jejich poddaní je následovali, není divu, že počet obyvatel děsivě klesal, celé vesnice pustly a chátraly. K tomu se přidala slepě zuřivá a ničivá soldateska, která každoročně navštěvovala i B. Leipa a její okolí a obyvatelstvo přiváděla k zoufalství nejen tíživým ubytováním, ale ještě více stále častějšími pleněními a kontribucemi všeho druhu, což přirozeně muselo mít ty nejstrašnější následky³). Vesnice zpustošené a opuštěné, pole ladem, obchod a řemesla všude ochromena, obyvatelstvo v neustálém strachu nebo vzhledem k poměrům zdivočelé a zhrublé – tak by se dala stručně charakterizovat tehdejší doba.

Že za takových okolností byla střelba na ptáka lučištníků, i když ne zcela – byly i klidnější roky –, tak přece jen dočasně přerušena a prováděna ve velmi omezené míře, lze stěží pochybovat, zvláště když porovnáme související zprávu ze Šluknova: „Avšak v dlouhotrvající německé válce musel být mimo jiné dobrý řád a cvičení, jakož i chvályhodné cvičení střelby na ptáka, na delší dobu ve městečku Šluknov pozastaveno, protože při těžkém ubytování, průchodech vojsk a mnoha pleněních, jakož i kvůli dvakrát utrpěným velkým požárům, byl stožár s ptákem až do základů zničen.“

Brzy po roce 1648, po uzavření Vestfálského míru, se zdá, že se střelba opět začala konat s dřívější pravidelností, což vyplývá z listiny uchované v městském archivu.

¹) 22. května.

²) Dne výše uvedeného.

³) Srovnej k tomu: Dr. Ferdinand Hölzel, „Paulus Conopäus“ (gymnaziální program 1869) a „Nepřítel v Lípě během třicetileté války“ (Mitteilungen des nordböhmischen Vereines für Heimatforschung und Wanderpflege, 4. ročník [1881], strany 81-92, 208-225) a také Josef Münzberger, „Z českolipského městského archivu. Zprávy k historii Lípy od Valdštejnovy smrti do vyrovnání s vrchností v roce 1660“ (B. Leipa, 1880).

Dne 9. července 1665 totiž měšťanstvo podalo zástupci panství jménem F. D. Singer žádost „ohledně několika sudů piva, které by se mohly uvařit pro střeleckou várku“, na kterou jmenovaný téhož dne odpověděl purkmistrovi a radě města následovně:

„Vážený pane, moudří a zvláště ctění pánové! To, co jste mi dnes podali ohledně několika sudů piva, které by se mohly uvařit pro střeleckou várku, jsem řádně obdržel a již před několika týdny jsem to Jeho knížecí Eminenci co nejposlušněji přednesl. Ačkoliv jsem dosud neobdržel žádné milostivé rozhodnutí od Jeho vysoce milostivé knížecí Eminence, bezpochyby protože je neustále na cestách, přesto, jelikož jsem záležitost zařídil tak, že nepochybuji, že na to bude příznivé rozhodnutí, tak tímto prozatím¹) na svou odpovědnost pánům dovoluji, aby nad rámec dvanácti sudů, které byly lučištníkům povoleny, mohli a směli uvařit a stočit zbývající várku a počet sudů, jaké byly posledně Jeho knížecí Eminencí milostivě schváleny.“

V té době pravděpodobně již několik let opět pravidelně konaná střelba na ptáka mohla dát měšťanstvu, s ohledem na předchozí neklidné časy, podnět k tomu, aby u nové vrchnosti požádalo o uznání a zároveň rozšíření starého pivního privilegia lučištníků. Po útěku někdejších pánů z rodu Vartenberků a Salhausenů totiž celé panství Neuschloss-Leipa převzal za zcela nepatrnou částku frýdlantský vévoda Albrecht z Valdštejna. Po jeho zavraždění přešel tento majetek po dlouhých jednáních na vdovu Isabellu Kateřinu a po její smrti na dceru Marii Alžbětu, provdanou za barona Rudolfa z Kounic. Pro obě ženy spravoval statky Valdštejnův švagr, kardinál Ernst Albrecht z Harrachu, výše zmíněná Eminence, což s ohledem na složité poměry v oné době, způsobené mimo jiné velkým sporem mezi městem a vrchností o právo várečné, který byl urovnán až v roce 1660, není nijak překvapivé. A měšťanstvo mělo štěstí! Nejenže jim bylo uznáno 12 sudů piva, které jim byly již delší dobu povolovány – ať už kolik činila střelecká várka zmíněná v roce 1581 –, ale již před rokem 1665 jim bylo příležitostně povoleno vařit několik sudů navíc, což se pravděpodobně dělo i v následujících letech. Nakonec 6. června 1672 tehdejší pán, hrabě Ernst Franz Carl von Kauniz, při příležitosti potvrzení starého střeleckého řádu udělil střelecké společnosti, za sebe i své nástupce, právo na větší várku piva následující listinou:

¹) Prozatím.

Já, Ernest Franz Carl, hrabě Svaté říše římské z Kounic, dědičný pán panství Neuschloss, Böhmisch-Leipa a Klumen, skutečný komoří Jeho římského císařského Veličenstva, tímto vyznávám a dávám na vědomí tímto otevřeným listem každému, že se ke mně dostavili ctihodní a opatrní starší lučištníků jménem a namísto celého chvályhodného bratrstva v mém městě Leipa a předložili neporušený pergamenový řádový list lučištníků od tamního purkmistra a magistrátu s datem „Leipa, v den Nanebevstoupení Páně léta 1581“, s přivěšenou větší pečetí obecního města, s poslušnou prosbou, abych (já) ráčil tento jejich řád obnovit, rozmnožit a potvrdit.

Jelikož jsem tuto jejich poslušnou žádost a prosbu považoval za zcela spravedlivou a byl jsem obzvláště nakloněn tomu, aby všechny dobré řády, policejní nařízení, čestné podniky a zejména taková rytířská a mužná cvičení byla podporována a rozvíjena, nechal jsem jejich poslušné žádosti a prosbě vyhovět. Proto jako plně za sebe a své nástupce výše zmíněný řádový list, spolu se všemi ostatními dobře zavedenými zvyklostmi zmíněného bratrstva lučištníků v mém zmíněném městě Leipa, ve všech jeho klauzulích a v něm obsažených právech znovu a co nejslavnostněji potvrzuji a schvaluji. Zároveň však chci pro zachování ještě většího řádu následující body obnovit, vylepšit a nechat je přísně dodržovat, a to: Že při tomto rytířském cvičení a měšťanském cvičení střelby na královského ptáka má být především dodržována veškerá počestnost, zatímco opilost a jiné nepatřičné jednání má být zcela odstraněno a zakázáno pod nejvyšší a nevyhnutelnou pokutou podle uvážení provinění. Králi, který řádně sestřelí královského ptáka, mají být z bratrstvu mnou milostivě poskytnuté várky piva dány čtyři sudy bez jakýchkoli nákladů, nebo hodnota těchto, což je v současné době 40 zlatých, a má být oprávněn nalévat jeden sud vína bez vrchnostenské daně. Naopak je král povinen a zavázán nechat zhotovit královský štít o váze nejméně 5 lotů z kvalitního stříbra a připevnit jej na královský řetěz, a také v tom roce, kdy je královský pták sestřelen, uspořádat královskou hostinu na sv. Jana, při níž se žádný lučištník, ať je kdokoli, nesmí odvážit poslat něco ze stolu pod pokutou 6 říšských tolarů, které propadnou do obecné pokladny bratrstva. K této královské hostině pak bude každý lučištník povinen dát králi určitý dar, který určí na shromáždění o svatodušních svátcích. Aby však tyto mé výše popsané obnovené body, spolu se starým a mnou tímto potvrzeným řádem, byly dobře dodržovány a toto rytířské cvičení podporováno a pokračovalo, tímto a z moci této z vrchnostenské přízně nyní i na všechny budoucí časy nařizuji a zařizuji, že často zmíněné bratrstvo má být každoročně oprávněno vařit jednu várku hořkého nebo pšeničného piva podle vrchnostenského uvážení o objemu osmnácti sudů, každý sud

po čtyřech vědrech, a to v českolipském pivovaru v měsíci březnu. Z této várky mají být králi dány výše zmíněné 4 sudy buď v naturáliích, nebo v penězích, a zbývajících 14 sudů má být při obvyklém účtování bratrstva řádně vyúčtováno¹) a použito k jeho užitku a potřebám.

Toto vše k pravdivému dokladu a většímu potvrzení jsem nejen vlastnoručně podepsal a svou obvyklou pečeť s pravým vědomím a vůlí zde nechal přivěsit, ale také jsem nechal přivěsit větší pečeť obecního města v magistrátu mého často zmíněného města Böhmisch-Leipa pro lepší dodržování mých obnovených bodů.

Stalo se a dáno v mé rezidenci Neuschloss, dne 6. června roku tisícího šestistého sedmdesátého druhého. Ernest hrabě z Kounic.“

Marné bylo pátrání po aktech a záznamech o společnosti lučištníků v následujících desetiletích, marná snaha vyplnit mezery v historii spolku, na které již upozornil Paudler. Zatímco prameny k historii města se v té době potěšitelně množí, pro lučištníky se pro období do roku 1793 dochovaly pouze dvě zprávy (v městském archivu), které se navíc ani netýkají významných spolkových záležitostí.

Dne 17. června 1734 byla totiž obecnímu správci Josefu Heinrichu Großmannovi udělena plná moc k vyplacení a zaúčtování částky 3 zlaté 5 krejcarů, za kterou bylo na základě pořízení obecních starších Sebastiana Fritsche, Thomase Schiffnera, Matthiase Johneho a Johanna Heinricha Krombholze členu rady Franzi Kreuwichovi, který se stal králem, darováno „víno, citron, jemný cukr, piškoty, cukr a mandle“.

Dne 2. prosince byl magistrátu předložen nedatovaný spis, v němž Anton Bartel a Josef Melzer jako starší bratrstva lučištníků a střelců z kuše žádají magistrát a obec o omezení úroku za takzvanou Královskou louku, za kterou se od počátku neplatilo více než 7 zlatých, zatímco „během trvajících válečných běhů (v době pruských válek) byl její úrok zvýšen na 12 zlatých a nakonec na 18 zlatých“. Při tak vysokém úroku „bratrstvo lučištníků a střelců z kuše nemělo žádný užitek, nýbrž spíše škodu“, protože tato louka „podléhá mnoha nebezpečím, následkem čehož je často zaplavována a zatopena vodou“. O vyřízení této žádosti ani o Královské louce, která leží v nivě Polzenu nedaleko Kahlenbergu²), není dále nic známo.

I když další zprávy z této doby chybí, lze obecně předpokládat, že společnost lučištníků víceméně rok co rok věrně dodržovala střelbu na ptáka, převzatou od otců a praotců, se vší spletí důmyslných zvyků,

¹) Vyúčtovat.

²) Patří k takzvaným „Skirchenwiesen“ a v dřívějších dobách ji užíval sám král, od čehož také dostala své jméno. Již dlouhou dobu je však tato louka pronajata.

neboť tak bouřlivé události jako třicetiletá válka již město nikdy nepostihly. A přece, jelikož je historie spolku co nejtěsněji spjata s historií města, radostné i strastiplné dny a časy města, jejichž výčet by zabral příliš mnoho místa, přirozeně ovlivnily společenský život ve spolku lučištníků a jeho akce ovlivnily jedním či druhým směrem. Jasným důkazem toho je takzvaný „první požár města“, kterým by i tato „ctihodná komunita“, kdyby v srdcích občanů plných starostí a smutku nezvítězil německý patriotismus a ušlechtilá památka na předky, byla po staletém trvání pravděpodobně nepřímo navždy zničena.

Bylo to v noci z 5. na 6. října roku 1787, kdy kolem třetí hodiny ranní byli obyvatelé Zámecké ulice náhle probuzeni ze spánku voláním „hoří“. V jirchářské dílně radního Wenzela Rehnelta vypukl požár, který, podporován silným východním větrem, se rychle šířil a brzy přerostl v stále divočeji zuřící moře plamenů, v ničivý požár města. „Oheň,“ jak se uvádí v úředním pamětním spise městského archivu, „strašlivě řádil, hučel a praskal, že si to žádný člověk, který to neviděl a neslyšel, nedokáže představit. Plameny létaly ve vzduchu velmi daleko a s takovým hukotem, jako by pršelo z nebe.“ Během několika hodin bylo, jelikož město bylo až na jednotlivé budovy postaveno celé ze dřeva, 384 měšťanských domů i s příslušenstvím v pravém slova smyslu proměněno v popel a i nejdůležitější budovy jako radnice, škola, kostely, špitál a mnohé další byly z větší části zcela zničeny. Ale nejen majetek obce a asi 700 rodin, z toho přes 400 řemeslníků, byl zničen, i 52 lidských životů našlo v plamenech smrt nebo se udusilo ve sklepech svých domů.

B. Leipa byla až na hrnčířské předměstí a několik částí ostatních předměstí kouřící hromadou trosek, kterou náhle zchudlí obyvatelé s nářkem obstoupili. Výsledky četných pomocných akcí působily s ohledem na obrovskou, úředně zjištěnou škodu ve výši 1 664 059 zlatých konvenční měny jen jako kapka na horký kámen. Za takových okolností muselo uplynout několik let, než se v městských hradbách opět mohly ustavit spořádané poměry. Tak například teprve 15. února 1790 byla schválena novostavba strážnic u Dlouhé, Ženské a Vídenské brány, jakož i hasičské zbrojnice vedle kašny na náměstí, v roce 1792 byla postavena škola vedle kostela sv. Petra a Pavla a teprve v roce 1793 byla vyklizena „Ratsgassel“, dnešní Panská ulice¹).

Že po tak strašlivém neštěstí a v takové nouzi byli obyvatelé města, zdvojnásobivše píli a šetrnost, zaměřeni pouze na to, aby co nejrychleji zlepšili své materiální poměry,

¹) Srovnej k tomu: W. Heimrich, „Velký požár v Lípě 6. října 1787. Historické pojednání...“

a přitom na zábavy, radovánky a slavnosti neměli pravděpodobně mnoho prostředků, je snadno pochopitelné. Ani snahám lučištníků se nevěnoval sebemenší zájem a v té době bylo nemožné uspořádat valnou hromadu.

Dne 20. května roku 1793 se konečně sešlo 24 mužů a přijalo usnesení, kterému pravděpodobně vděčíme za zachování a obnovení společnosti a tím i za starobylý měšťanský zvyk. O tom podávají zprávu první zápisy v „Deníku pánů lučištníků. Založeno F. M.(ichelem) (?) Léta 1793“: „Dne 20. května 1793 se na shromáždění střeleckého bratrstva v Böhm. Leipa bratři střelci dohodli, že většinou hlasů zvolí jednoho staršího a šest zástupců, kteří se mají starat o záležitosti střeleckého bratrstva, jako jsou: zajistit místo, kde by mohli pěstovat dřívější¹) zábavu, postarat se o stožár, střelnici, revidovat účty, schvalovat výdaje, zkrátka uvést do pořádku všechny záležitosti týkající se střeleckého bratrstva. To vše celé bratrstvo bez námitek schválí a musí schválit, protože celé bratrstvo se v případě událostí a záležitostí týkajících se bratrstva, i když by bylo předvoláno, k poradě nedostaví, a tak se záležitosti bratrstva nikdy nedořeší. Proto se přistoupilo k volbě a většinou hlasů byl zvolen pan Franz Michel, výrobce kartounu, starším, a jako zástupci pánové Joseph Ullrich ml., Wenzel Kirchberger, Wenzel Baumgartner jako král, Franz Mossig, Raimund Gürtler a Joseph Scheer s dodatkem, že mají být ve funkci doživotně. K potvrzení tohoto se níže podepsaní podepsali: Wenzel Baumgarten, Franz Mossig, Franz Michel, Joseph Scheer, Joseph Jakob Ullrich, Wenzel Barthel, Ignaz Luz, Franz Dinebühr, Adalbert Melzer, Carl Wazel, Georg Michel, Florian Scholze, Joseph Schüffner, Joseph Ullrich ml., Raimund Gürtler, Franz Melzer, Anton Elbel, Ignaz Duka, Anton Wazel, Anton Scheinert, Wenzel Kirchberger, Franz Schüße, Lorenz Michel, Vinzenz Scheer.“

Téhož dne předal Wenzel Baumgarten nově zvolenému staršímu bratrstva lučištníků Franzi Michelovi klenoty a majetek společnosti, a to: „Dva kusy štítů ze stříbra a jeden stříbrný pták s přivěšeným štítem, 5 kusů cínových konvic, jedna karmínově červená stuha, jedna velká a dvě malé vlajky, jedno privilegium od ctihodného magistrátu, jedno od milostivé vrchnosti²), jedna bratrská truhla a jedna střelecká kniha.“ Tyto předměty, které jistě představovaly jen malý zbytek někdejších klenotů bratrstva – mnohé se pravděpodobně zničilo ve válečných dobách a při zmíněném požáru –, se staly obětí plamenů až při druhém požáru města v roce 1820, a nikoli, jak se v pozdější době, zejména v žádosti o stanovy z 10. června 1856, mylně tvrdí, již v roce 1787.

¹) Dřívější. - Jasný důkaz, že se od roku 1787 žádná střelba nekonala.

²) Míněn je bezpochyby střelecký řád potvrzený magistrátem z roku 1581 a pivní privilegium z 6. června 1672.

Do jaké míry se podařilo v té době provést obnovu spolku, není přesně známo, neboť další zápis ve zmíněné pamětní knize pochází až z roku 1812. Lze však předpokládat, že spolkový život se až do doby po požáru města v roce 1820 nerozvinul do větší míry, neboť do toho zasahovaly různé události.

Již počátek nového století, z něhož se ohledně lučištníků dochovala pouze jediná zpráva, že bouře zuřící od 25. do 31. ledna 1801, která všude napáchala velké škody, strhla i stožár s ptákem, byl naplněn válečným hřmotem, který obyvatele města neustále udržoval v jistém neklidu a strachu. K tomu se na konci roku 1804 a na začátku následujícího roku přidala strašlivá nouze a drahota, která měla za následek velké zbídačení obyvatelstva, takže musela být přijata nejrozsáhlejší podpůrná opatření. I v B. Leipa byla taková opatření provedena a již tehdy byly vydávány chlebenky.

Ačkoli v následujícím období obchod, řemesla a průmysl zaznamenaly dobrý pokrok, což například v roce 1809 vedlo k nejdivočejším hostinám, přinesl 15. březen roku 1811 s nešťastným finančním patentem obrovský úder, mohutné vystřízlivění, k čemuž přispíval i stále hlasitější válečný hřmot.

Ale i v jiném ohledu je rok 1811 pro historii města a zejména pro historii spolku lučištníků zvláště významný. V době, kdy velký Korsičan Napoleon otřásal celou Evropou, kdy národy chtěly rozbít pouta obtížné cizí nadvlády a znovu získat svobodu, stačilo jediné slovo, aby vedle onoho sdružení, které bylo kdysi mimo jiné založeno i na ochranu vlasti a od té doby za ni věrně bojovalo, vzniklo druhé, které svým členům dalo do rukou výhradně palnou zbraň, aby, pokud by to nutnost vyžadovala, s ní bojovali za vlast, svobodu a právo.

Byl to Franz Karl Bredschneider, který se po devítiměsíční službě jako poručík u 4. litoměřického zemského praporu v roce 1811 vrátil do svého rodného města a nadšenými projevy dokázal připravit půdu pro založení měšťanského sboru, takže se 19. května tohoto roku sešlo 16 vlastenecky smýšlejících občanů a na jeho podnět přijalo usnesení následovat příkladu jiných provinčních měst a zřídit sbor ostrostřelců. Toto usnesení bylo ihned uskutečněno a spolek mohl po překonání značných obtíží již v roce 1813 vykonávat vojenské služby, což mu vyneslo císařské privilegium. Tento mladý spolek, podporovaný státními a městskými úřady, rychle vzkvétal, ale nedokázal starý spolek lučištníků zcela vytlačit, i když ho poněkud zatlačil do pozadí.

Stejně jako ojediněle v pozdější době, mohli zejména v tomto roce lučištníci přejít k novému spolku, což mohlo první spolek přimět k tomu, aby své členy shrnul v novém, násle-

dujícím „seznamu všech pánů lučištníků, kteří ve městě Böhm. Leipa v roce 1812 existovali“, a u každého člena uvedl i rok přijetí.

„1773: Joseph Ullrich ml.; 1774: Franz Keisch; 1783: Florian Scholze, Anton Elbel; 1784: Joseph Scheer; 1793: Anton Drössel; 1794: Johann Georg Diennebier; 1795: Gottfried Seidler; 1796: Franz Karl Bredtschneider, Franz Joseph Michel, Franz Köhler, Franz Ring st., Ignaz Baumgarten, Joseph Luz, Franz Stähr; 1797: Thomas Schifner, Franz Hampel, Wenzel Kahwendel; 1798: Anton Melzer; 1799: Adam Gärttner; 1803: Anton Bartel; 1804: Alois Prohaska; 1806: Anton Albrecht; 1811: Anton Gürtler; 1812: Anton Gau, Franz Rieng ml., Vinzenz Stiebinger, Joseph Rieng, Adalbert Böße, Zacharias Heigel.“

Od tohoto roku byli členové vedeni v samostatném seznamu a již k tomuto prvnímu bylo dodatečně připojeno: „1815: Joseph Seidler, Anton Böhm, Valentin Heigel, Anton Michel; 1816: Augustin Schönfelt.“

Nyní přinesl rok 1813 dlouho obávané dny, kdy do města opět vtáhli nepřátelé i přátelé a požadovali ubytování, stravu a plenění všeho druhu v hojné míře. Obrovské množství vojsk procházelo zejména ve druhé polovině roku B. Leipa a mezi nimi vzbudily zvláštní pozornost ruské jednotky, které městem procházely na konci září a na začátku října. O tom podávají zprávu tehdejší kronikáři, mistr kominický Franz Brinnich a mistr krejčovský Josef Brückner, kteří, kromě sepsaných zpráv z dřívější doby, zaznamenali především události z let 1800 až 1848, přibližně následovně: „Na začátku září pochodovaly městem dva prapory moravské zemské obrany, na konci měsíce a na začátku října celý armádní sbor Rusů. Obyvatelé venkova a panství v okolí museli již dříve dopravit dřevo, slámu a chléb ke stožáru s ptákem, kde si první oddíl Rusů, sestávající z jízdy, rozbil tábor. Jelikož mezi nimi bylo i několik pluků Kalmyků, Baškirů a Tatarů, ozbrojených kopími, luky a šípy, byl každý zvědavý vidět a obdivovat cizince z Asie. Průvod začal brzy ráno a trval s zahrnutím dělostřelectva a vozatajstva, v němž následovalo určitě více než 200 vozů spolu s množstvím rohatého dobytka, celý den bez přerušení. Štábní důstojníci spolu s velícím generálem byli ubytováni ve městě. Poté prošel městem další takový průvod pěchoty, který si rozbil tábor na Ramschen. Oba průvody však zůstaly jen přes noc a ráno opět pokračovaly v pochodu. Bylo zvláštní vidět takový tábor. Kvůli krátkosti času nebyly postaveny žádné chatrče, nýbrž sláma byla jen rozprostřena na pole jako velká podestýlka. Kopí byla zapíchnuta obráceně do země a tábor z dálky připomínal chmelnici. Jejich malí, hubení koně pobíhali po polích a loukách podle libosti jako stádo dobytka,“

množství strážních ohňů večer ozařovalo krajinu a ruch se z dálky podobal roji včel.“

Všichni toužebně očekávali klidné časy, avšak ještě jednou mělo být město postiženo strašlivým neštěstím, ještě jednou měli být obyvatelé zasaženi nevýslovnou bídou!

Krátce před svatodušními svátky roku 1820, v noci z 12. na 13. května, vypukl v dolním klášterním příkopu, dnešní Poštovní ulici, u bednáře požár, který v důsledku předchozího sucha našel v domech, provizorně postavených ze dřeva po roce 1787, bohatou potravu a během tří a půl hodiny podruhé proměnil B. Leipa v sutiny a popel. Město bylo opět až na hrnčířské předměstí a zcela ojedinělé budovy v ostatních předměstích zničeno, přičemž vznikla škoda přes 3 000 000 zlatých vídeňské měny. Ačkoli tentokrát byly k oplakávání pouze čtyři lidské životy, neštěstí, nouze a nářek nebyly o nic menší než o 33 let dříve¹).

Jestliže tento požár neměl na spolkový život lučištníků tak trvalý dopad – v tomto roce se sice střelba nekonala a u staršího a předsedy Franze Gößnie shořela privilegia²), jako tomu bylo v roce 1787 –, je to třeba přičíst tomu, že ihned po požáru byla z úřední moci s železnou přísností a přidělením hojných prostředků zahájena a naštěstí i dokončena obnova města. Již v roce 1821 byla B. Leipa až na několik budov znovu postavena z kamene a měšťané se pilně snažili rychle zahladit stopy této pohromy. Není tedy divu, že slyšíme, že již v roce 1821 byla střelba opět zahájena, i když bez ceremonií, v roce 1822 se zlepšila, v roce 1823 již měla obvyklou starou slavnostnost a od roku 1824 opět pokračovala svým obvyklým chodem.

Spolkový život opět vzkvétal, noví členové do spolku přistupovali tak hojně, že již 29. května 1828 muselo být přijato usnesení, že „protože se bratrstvo v tomto roce tak rozrostlo, bude v příštích letech pozastaveno přijímání nových členů“.

V následujícím období se také usilovně snažili svatodušní střelbu stále více vylepšovat a s těmito snahami souvisí i podání představených „privilegované“ společnosti lučištníků, Johanna Georga Dinnebiera a Thomase Schifnera, magistrátu města, v němž žádají, aby bylo místním perníkářům nařízeno prodávat své zboží během nadcházející střelby na ptáka na obvyklém místě za zaplacení obvyklého stánkovného, nebo

¹) Srovnej k tomu spis vydaný prof. P. Josefem Hackelem a tištěný u C. W. Medaua v Litoměřicích „Krátké vylíčení požáru města Böhmisch-Leippa v noci z 12. na 13. května 1820 a prosba k lidumilům o podporu obyvatel, kteří bez vlastního zavinění utrpěli neštěstí.“

²) V tomto ohledu se v pamětní knize dále uvádí: „Zde se budoucí společnosti lučištníků připomíná, že toto prastaré privilegium (míněno je opět pivní privilegium z roku 1672) je uloženo v archivu vrchnosti v Neuschloss a že tehdejší lučištníci po tomto nešťastném požáru žádali o jeho opis.“

aby bylo v opačném případě povoleno zvýhodnit k tomuto účelu perníkáře z jiných měst“, neboť podle starého zvyku nabízeli zdejší perníkáři o svatodušních svátcích své zboží poblíž střelnice, za což každý musel zaplatit 8 zlatých vídeňské měny jako stánkovné. Již 18. května bylo vyřízeno podání z 15. května 1832, přičemž žádosti bylo vyhověno, „aby byla společnost lučištníků chráněna ve svých právech a výsadách proti každé nepatřičné novotě“, a zároveň bylo perníkářům v případě odmítnutí pohrozeno udělením koncese cizím kolegům. V roce 1848 si tato záležitost vyžádala další podání k magistrátu, protože perníkáři nechtěli platit stánkovné, avšak zdá se, že se nakonec dohodli po dobrém.

Dne 5. srpna roku 1836 předložili lučištníci, na základě obecného nařízení týkajícího se stávajících střeleckých společností, magistrátu nově sepsané stanovy, datované 18. července téhož roku, s prosbou, aby bylo u krajského úřadu zařízeno jejich a tradiční vlajky vysoké potvrzení. Tato žádost byla podpořena dobře odůvodněnými argumenty a magistrátem dne 23. září příznivě doporučena. Ačkoli již 29. května 1837 byla stále nevyřízená záležitost urgována dopisem krajskému úřadu, musela být tato záležitost 19. září téhož roku „ještě jednou na vysokém místě u krajského úřadu urgována“. Po dalším marném čekání byl konečně guberniálním nařízením z 28. května 1838, č. 2.147, „společenský spolek zdejších lučištníků“ potvrzen, avšak pouze za výslovné podmínky, „že tento spolek již nebude používat svou dosavadní spolkovou vlajku“. Bylo to velké zklamání, které však spolek jen povzbudilo, aby se této záležitosti věnoval s o to větším úsilím a usiloval o zrušení tohoto rozhodnutí.

Již 23. února 1839 lučištníci znovu žádali, aby jim bylo „na vysokých místech povoleno i nadále používat dosavadní vlajku“, a na podporu své žádosti uvedli řadu pádných důvodů: „Vlajka se nepodobá vojenské vlajce, protože se skládá z červených a bílých polí a uprostřed má českého lva a na druhé straně městský znak. Společnost tuto vlajku používá již od roku 1581 a považovala by proto za trest, kdyby o toto prastaré vyznamenání přišla. Ano, tento trest by snadno mohl způsobit, že se společnost zcela rozpustí a instituce zanikne. Dále by spolek ztrátou vlajky byl ponížen pod úroveň částečně mladších cechů a stal by se tak posměchem lůzy. Navíc v mnoha dalších městech, jako jsou Teplice, Krupka, Mariaschein, Ústí, Děčín, Benešov, Kamenice, Chřibská, Krásná Lípa a Rumburk, existují také spolky střelců na ptáka, kterým je používání jejich spolkové vlajky povoleno. Nakonec se poukazuje na škodu, kterou by již tak sužované řemeslo města B. Leipa utrpělo úpadkem svatodušních slavností.“

utrpět.“ Tato výmluvná žádost, kterou 22. března 1839 magistrát města příznivě a blahosklonně doporučil, nezůstala bez úspěchu. Nejprve tehdejší krajský hejtman Kležanský dne 25. dubna 1839, č. 4.796, informoval magistrát, že je třeba předložit přesné vyobrazení vlajky, pročež bylo od lučištníků ihned takové vyžádáno a 29. dubna zasláno krajskému úřadu. A nyní přišlo 2. října 1839 z Litoměřic, č. 14.554, vyřízení, že „na základě vysokého guberniálního rozhodnutí z 5. září 1839, č. 46.967, bylo spolku střelců na ptáka povoleno další používání jeho spolkové vlajky, jejíž vyobrazení bylo na vysokých místech ponecháno, dosavadním způsobem.“

Toto nařízení, které muselo u členů spolku lučištníků vyvolat oprávněnou radost, se stalo podnětem k tomu, že bylo ihned rozhodnuto o pořízení nové vlajky¹), která byla již v pondělí svatodušní, 8. června roku 1840²), slavnostně posvěcena v kostele sv. Kříže. Městský děkan Anton Krombholz, který tento slavnostní akt, při němž jako kmotři vystupovali manželka purkmistra Johanna Kirchbergová, jubilující justiciár Anton Göttlich a okresní prodejce tabáku Karl Strakaty, vykonal, pronesl jadrnou slavnostní řeč, kterou v následujícím roce, doplněnou o historický přehled slavností lučištníků obecně a českolipské společnosti zvláště, vydal jako první pamětní spis lučištníků pod názvem: „Měšťanskému spolku lučištníků ve městě Česká Lípa jako vzpomínku na slavnostní svěcení vlajky konané 8. června 1840 k střelecké slavnosti 1841 věnuje Anton Krombholz, městský děkan v České Lípě. Vytištěno u C. W. Medaua v Litoměřicích.“

K roku 1840 nabízejí kroniky Franze Brinnicha a Josefa Brücknera seznam členů, podle něhož tehdy k spolku lučištníků patřili následující měšťané: Ignaz Schulz, král střelců; Joseph Ring, starší neboli „pan otec“; Ignaz Ring, Johann Ring, Zacharias Heigel st., Zacharias Heigel ml., Ferdinand Heigel, Joseph Phur, Joseph Michel, Anton Michel st., Anton Michel ml., Franz Wölfel, Franz Hentschel, Joseph Hentschel, Paul Scheinert, Ignaz Scheinert, Karl Dinnebier, Wenzel Hermel st., Wenzel Hermel ml., Augustin Melzer, Joseph Herwich, Ignaz Herbrich, Franz Steer, Silvester Schiffner, Franz Schiffner, Joseph Posselt, Wenzel Kretschmer, Joseph Kretschmer, Joseph Seidler, Adalbert Böße, Florian Engelmann, Maximilian Scheer, Wenzel Nazwendel st., Wenzel Kaywendel ml. a Julius Plaschke, který již 32 let zastával úřad „nosiče praporu“.

Je třeba také zmínit, že spolek v roce 1841 pořídil novou truhlu, kterou pravděpodobně postrádal od požáru v roce 1820.

¹) Podle pamětní knihy byla vlajka pořízena v roce 1837 za předsedy Thomase Schifnera a krále Ferdinanda Heigela.

²) Při střelbě v roce 1840 přestřelil Franz Schifner šroub, takže celý pták spadl a třetí den musel být vyvěšen nový. Šťastný střelec byl však uznán za krále.

Úmrtí bývalého kmotra praporu, justiciára Antona Göttlicha, kterého osm lučištníků neslo k hrobu, dalo podnět k založení pohřebního spolku lučištníků. Bylo stanoveno, že členové a jejich manželky mají být lučištníky pohřbíváni „v černém oděvu bez smutečních plášťů“, přičemž členům má být před rakví nesena smutečně zahalená spolková vlajka. Představenstvu, za přítomnosti tří nejstarších členů spolku, bylo povoleno tuto zvyklost uplatňovat i při úmrtích duchovních, magistrátních a vyšších státních úředníků. Dne 16. června 1843 byla tato soukromá dohoda předložena magistrátu a 11. července jím potvrzena. Podobná usnesení přijala v poslední době opět valná hromada dne 14. ledna 1926.

Krvavé svatodušní události revolučního roku 1848 přiměly lučištníky, aby střelbu v úterý o svatodušních svátcích přerušili a královskou třísku v tichosti sejmuli ve středu ráno. Tím však tento událostmi nabitý rok pro spolek ještě neskončil!

Již 28. března společnost požádala o uniformu (stejnou jako u sboru ostrostřelců, jen s tím rozdílem, že se měl nosit pouze poboční zbraň, dále stříbro místo zlata a červené výložky místo zelených). Na to však 5. září 1848, č. 12.462, přišlo z litoměřického krajského úřadu zamítavé rozhodnutí, protože „českolipský spolek lučištníků nebo střelců z kuše podle účelu svého sdružení, který je zaměřen pouze na soukromou zábavu, nemůže být řazen k ostatním střeleckým společnostem a proto nemůže být posuzován podle nařízení vydaných pro ostatní střelecké sbory. Navíc při organizování povolené národní gardy mají všechny zvláštní sbory zaniknout a i již existující měšťanské sbory mají být s ní sloučeny.“

O několik let později se opět uvažovalo o změně stanov. Jak již poznamenal Paudler, není jednoduché z dochovaných exemplářů stanov a protokolů získat jasný obraz o vývoji stanov lučištníků. Tak například jeden dochovaný exemplář stanov nese datum 26. října 1853, tři další, navzájem shodné exempláře pocházejí z 26. ledna 1854. Téhož roku, 4. listopadu, spolek uspořádal různá ustanovení, která byla čas od času přijata, do stanov, které však, jak bylo sděleno dopisem z 16. ledna 1855 od okresního hejtmanství, nemohly být místodržitelstvím potvrzeny, „dokud v nich nebudou provedeny některé úpravy“. Již 1. března byl předložen nový návrh, avšak 10. června 1856 byl opět překonán žádostí, kterou vyvolala nehoda při svatodušní střelbě. Chlapec byl totiž zraněn šipkou do hlavy, střelba byla přerušena a na úřední příkaz až do odvolání zastavena. Lučištníci tehdy udělali vše pro to, aby se takovéto nehody v budoucnu znemožnily a aby si svou svatodušní střelbu i nadále zachovali.

Již 5. května 1857 byl předložen další návrh stanov, který byl 4. prosince téhož roku úředně schválen a potvrzen, o čemž přišlo 2. ledna 1858 oznámení z litoměřického krajského úřadu. Hned na tomto místě budiž krátce zmíněno, že na základě usnesení valné hromady ze 2. června 1873 byla další změna stanov předložena 30. září k úřednímu potvrzení a výnosem místodržitelství z 16. prosince, č. 66.108, byla rovněž schválena. Tyto stanovy byly v následujícím období, zejména po válce, ještě několikrát měněny, avšak o tom, s ohledem na nepříliš dávnou dobu, nebude dále pojednáváno.

Následující čtvrtstoletí uplynulo bez významnějších událostí ve spolku lučištníků a kromě každoročních zpráv o sestřelení královského ptáka¹), pravidelných nových volbách a jiných jinde zmíněných událostech, se v pamětní knize nacházejí pouze sdělení, že v roce 1859 se kvůli italské válce nekonala svatodušní střelba a v roce 1866, kdy v okolí zuřily boje a i B. Leipa musela snášet mnohé nepříjemnosti, dne 25. června tábořily u stožáru s ptákem nepřátelské ulánské hlídky a poté odtáhly směrem na Zákupy.

Valná hromada roku 1880, v němž byla stánková místa u střelnice pronajata za 20 zlatých cizím cukrářům, protože českolipští je již nepřevzali, přijala tři důležitá usnesení: že každý nově přistupující člen musí do jednoho roku zaplatit inkorporační poplatek 15 zlatých, dále že k umoření spolkových dluhů u českolipské spořitelny má být přijata půjčka 2 000 zlatých a konečně že v roce 1881 má být slavnostně oslaveno třísetleté výročí vydání prvního střeleckého řádu a při této příležitosti pořízena nová vlajka.

Byl zřízen zvláštní výbor, kterému předsedal cukrář Karl Neumann, a ten po měsíce pilně pracoval, aby připravil vše pro bezproblémové provedení této významné pamětní slavnosti.

Dne 6. června roku 1881 pak tato slavnost, k níž zasloužilý vlastivědný badatel A. Paudler vydal druhý pamětní spis lučištníků, často používaný v tomto sešitě, pod názvem: „Společnost lučištníků v B.-Leipa. Pamětní spis k jubilejní slavnosti jejího třísetletého trvání. Böhm. Leipa, 1881“, dosáhla svého vrcholu svěcením nové, nádherné vlajky. Dvě stuhy zdobené kounickým erbem zdobily nový

¹) V tomto ohledu budiž poznamenáno, že v roce 1857 se stal králem střelců Josef Michel, mistr klempířský z Hrnčířské ulice, tím, že sestřelil čtyři kusy třísek, každý zvlášť, pročež byl podle prastarého pravidla povinen nechat zhotovit budoucí věnec na pondělí svatodušní, který se koná před posledním sestřelením královské třísky“, a rovněž, že v následujícím roce 1876 se stal králem střelců mistr řeznický Franz Hermel, který královskou třísku poprvé zasáhl a jedním výstřelem srazil kus prsou i s oběma hlavami.

klenot, k němuž bratr střelec, mistr truhlářský Josef Melzer, daroval žerď a bratr střelec, mistr klempířský Josef Kleiser, hrot. Úlohu kmotry praporu převzala hraběnka Kounicová a v jejím zastoupení se tohoto slavnostního aktu, který vedl tehdejší městský děkan Wilhelm Seifert, zúčastnily manželka ředitele neuschlosského hospodářství Schneiderová a manželka okresního hejtmana Müllerová s 12 družičkami. Byla to vznešená slavnost, důstojné zakončení třetího a zároveň slibný začátek čtvrtého staletí, jehož první polovina letos již uplynula.

Z této doby, která je mnohým obyvatelům města ještě v čerstvé paměti, budiž jen něco stručně vyzdviženo.

V roce 1886 se stalo, že nečlen, pan fotograf Franz Rösler, sestřelil královskou třísku a stal se tak králem a členem spolku. Po vypracování nového střeleckého řádu se totiž mohl každý spolkem uznaný střelec stát králem, jakmile trefil třísku a zaplatil 25 zlatých do spolkové pokladny, za což mu společnost hradila veškeré náklady s tím spojené.

Svatodušní slavnost roku 1897, v němž spolek, zvláště silný co do počtu členů, ztratil 24. ledna smrtí dlouholetého protektora, hraběte Kounice, byla jednou z nejlepších za mnoho let a pamětní kniha vyzdvihuje vysoké příjmy ve výši 595 zlatých, z nichž však po odečtení výdajů ve výši 488 zlatých zůstal čistý zisk pouze 107 zlatých. K této střelbě byly také vydány pohlednice s obrazovými motivy slavnostního prostranství a setkaly se s velmi dobrým přijetím.

V roce 1899 byla hedvábná část vlajky posvěcené v roce 1881 nahrazena novou, byla připevněna stuha darovaná manželkami střelců a tato vlajka byla 14. května během slavnostní bohoslužby v kostele sv. Kříže posvěcena městským děkanem Raimundem Fuchsem, který slavnost také patřičně ocenil skvělou řečí o vlajce.

Po přelomu století spolek mírně upravil své stanovy a na valné hromadě 17. dubna 1903 mohl členům oznámit jejich schválení ze strany místodržitelství.

Rok 1906, v němž bylo slavnostně oslaveno 325. výročí potvrzení prvního střeleckého řádu, přinesl společnosti lučištníků nového protektora v osobě arcivévody Františka Ferdinanda. Toto čestné vyznamenání dalo podnět k tomu, že v sále střelnice byl umístěn obraz panujícího císaře a arcivévody a v roce 1908 navíc i busta posledně jmenovaného. Avšak jen několik let bylo spolku dopřáno mít arcivévodu Františka Ferdinanda za protektora. Brzy zazněly výstřely v Sarajevu a jako strašlivá ozvěna rozpoutaly velký zápas národů v letech 1914 až 1918.

Císař volal a jeho muži přišli! S jistotou vítězství spěchali i synové německých Čech k praporům, aby hrdinně bojovali za

rodnou hroudu zděděnou po otcích. Jejich krev skrápěla zemi na východě i na západě, na severu i na jihu a žádný nepřítel, pokud za něj nepovažujeme hlad a nouzi, které zde vedly strašlivý hrůzovládu, nemohl během světové války vstoupit na německou půdu severních Čech.

A v tak těžké době zcela ustala i činnost spolku lučištníků. Kde kdysi byly jen radostně zářící tváře a zněl veselý smích, tam nyní stáli vážní a zamyšlení vojáci na stráži a zněly signály trubek, neboť střelnice byla od roku 1915 kasárnami a slavnostní sál vojenským skladištěm.

A jednoho dne válka skončila a s mírem přišla nová těžká doba! Ale přesto! Spolek lučištníků, z něhož četní členové stáli pod prapory, avšak v plném počtu se vrátili do vlasti, navzdory všem obtížím ihned obnovil svou činnost, aby pokračoval v tom, co předkové začali: pravý německý měšťanský zvyk v německých zemích.

Bohužel hned v prvním mírovém roce, 4. února 1919, smrt vyrvala jednoho z nejhorlivějších bojovníků za zachování německého lidového zvyku, majitele pily pana Gustava Röslera. Po 23 let, od roku 1896 do 1919, vedl osudy spolku jako předseda a za tu dobu si nejen získal lásku a náklonnost všech bratrů střelců, ale také rok co rok podával jasné důkazy své oddanosti společnosti a svého nezištného smyslu pro podporu starého vlasteneckého zvyku. Spolku se těžko hledala plnohodnotná náhrada za Gustava Röslera, a přece se to podařilo. Sochař a kameník Wenzel Moz byl tím správným mužem, aby pokračoval v díle mocného rozmachu společnosti lučištníků, které započal jeho předchůdce, v těžké poválečné době a aby vytvořil zařízení, která v dřívější době hledají sobě rovna.

Tak již rok 1919 přinesl opět tradiční svatodušní střelbu, i když samotná slavnost byla kvůli nepříznivým poměrům ještě skromná a jednoduchá. Ale jakmile se začalo, slavnost rok od roku nabývala na rozsahu, úpravě a významu¹). A oběti, které si vynucené přemístění slavnostního prostranství v roce 1923 vyžádalo od spolku, ale i od každého jednotlivého člena, jsou jasným důkazem, že v této době chudé na ideály stále existují muži, kteří, naplněni láskou k vlasti, vědí, jak si vážit a ctít starobylé lidové dědictví, a jistě se budou za jeho zachování zasazovat navždy.

Proto jen tak dál na této cestě, a když potomstvo jednou za sto i více let bude posuzovat a popisovat těžkou dobu současnosti, pak jejich úsudek bude jen tento: „Hřivna byla dobře spravována!“

¹) Pro zajímavost budiž uvedeno, že v roce 1926 musel být již druhý den slavnosti vyvěšen nový pták, protože střelci stříleli příliš dobře. S ohledem na malou královskou třísku se s královskou střelbou začalo až ve 4 hodiny, ale již při třetím výstřelu na stožár majitel kina Anton K. Deimling třísku srazil.

Čestné návštěvy a vyznamenání.

Vedle těžkých časů, které pro spolek v průběhu staletí často nastávaly a někdy dokonce ohrožovaly jeho další existenci, byly i četné sváteční a radostné dny, které představují světlé body v historii spolku a mohou být považovány za příjemné vzpomínky na dávno minulé časy. Bohužel jsou známy pouze ty zvláštní sváteční dny, jsou dochovány pouze ty čestné návštěvy a vyznamenání, kterých se spolku dostalo od poloviny 19. století, zhruba od doby, kdy se začala vést pamětní kniha na širším základě a byla založena takzvaná „červená střelecká kniha“.

Tato kniha, která dostala své jméno podle červené kožené vazby, má formát folio, je opatřena zlatou ořízkou a na deskách má v zlatotisku vytvořené úzké orámování, zatímco hřbet má širší a tvarově bohatší zlatotisk, jehož střed tvoří pták. Přední desku dále zdobí modrý štít orámovaný zeleným plechovým okrajem, který nese zlatotiskové linky a v vnitřních rozích rovněž takové ozdoby, a je opatřen následujícím nápisem: „Věnováno panem Josefem Scheinerem, 3. purkmistrem a čestným předsedou tohoto střeleckého spolku. V roce 1852.“

Od tohoto roku se zmíněná kniha podává k vlastnoručnímu zápisu jména zvláštním osobám, které spolek poctí svou návštěvou, a celkem je v ní dosud obsaženo 146 podpisů, jimž jsou většinou věnovány samostatné listy. Vypočítávat všechna tato jména by vedlo příliš daleko, proto budiž jen zmíněno, že se kromě níže zvláště vyzdvižených zápisů v „červené střelecké knize“ nacházejí i zápisy tehdejších předsedů krajského soudu v B. Leipa, místodržitelských radů a okresních hejtmanů, purkmistrů, městských radních, duchovních, profesorů, vojáků, jakož i předsedů domácích a zahraničních spolků, jednotlivých čestných členů lučištníků a dalších osobností města B. Leipa¹).

Kromě přehlídek, které spolek lučištníků pořádal společně s dalšími městskými sbory při přijímání členů císařského domu a jiných vysoce postavených osobností, jakož i při jiných příležitostech a slavnostech, které pro spolek neznamenaly nic jiného než slavnostní vystoupení, byly i události, které společnosti přinesly zvláštní pocty a vyznamenání.

Těch budiž nyní v následujícím textu vzpomenuto!

¹) Srovnej k tomu Paudlerův pamětní spis, strany 43-46.

Svatodušní střelby roku 1849 se na pozvání spolku zúčastnil tehdejší majorátní pán Albrecht hrabě z Kounic a s nadšením a radostí se střelby účastnil. Podle pamětní knihy „vystřelil tak skvělé rány, že několik třísek spadlo.“ Tento úspěch a radost, kterou v tomto důmyslném zvyku našel, ho přiměly, aby se zúčastnil i středeční královské střelby. Ačkoli i tentokrát opět skvěle střílel a uvolnil jednu třísku, královskou třísku se mu srazit nepodařilo a královskou hodnost musel přenechat mistru kolářskému Ignazi Herbrichovi. Král tohoto roku měl tu čest, že ho při vstupu do města doprovázel vedle magistrátu i hrabě, jeho ředitel úřadu a nadlesní.

Mnohem čestnější návštěvu přinesl rok 1852. V tomto roce spolek k posvícení opět uspořádal volnou střelbu, kterou druhý den, 30. srpna, na zvláštní pozvání¹) poctil svou návštěvou císař Ferdinand Dobrotivý. O tom podal očitý svědek, pan mistr kolářský Josef Herbrich, pro druhý pamětní spis lučištníků přibližně následující zprávu: „Z českolipsko-hirnsnerské silnice vedla pískem posypaná a lesními stromky lemovaná cesta přes triumfální bránu ke střelnici, u níž byl pod balkonem postaven otevřený stan, který byl co nejkrásněji vyzdoben květinami, věnci a prapory. Uprostřed něj stál na vyvýšeném místě sametem potažený pult, na kterém ležela připravená k střelbě kuše²) mistra kolářského Josefa Herbricha, zatímco několik dalších kuší stálo v pohotovosti poblíž. Vznešený host vystřelil první ránu a skvěle zasáhl: jedna hlava spadla k zemi. Poté si nechal kuši přesně vysvětlit a ukázat i napínání pomocí navijáku. Císařův doprovod, který poté střílel na ptáka, zasáhl kus křídla. Oba kusy byly přineseny, položeny na stůl před císaře a když se nakonec vzdaloval, byly mu sluhou odneseny do vozu. Z projevů, které vznešený host učinil před předsedou Ferdinandem Heigelem, Josefem Herbrem a dalšími střelci, vyplynulo, že se mu to velmi líbilo. Zapsal se také do „červené střelecké knihy“, a to podivuhodně a nevysvětlitelně s datem: „Dne 30. července 1852“, v okamžiku, kdy zpravodaj stál zcela v jeho blízkosti, poté co mu podal psací potřeby. Po téměř půlhodinovém pobytu u lučištníků a jejich střelnice odjel císař ke střelnici sboru ostrostřelců.“

Pro následující roky se podle zápisů v „červené střelecké knize“ zvláštní návštěvy uvádějí pouze pro roky 1862 a 1863. Dne 12. června 1862 se zapsal Albrecht hrabě Kounic.

¹) Tehdejší českolipský purkmistr A. Scheiner byl prý často zván na tabuli do Zákup, kam císař Ferdinand po několik desetiletí téměř každé léto jezdil, a zprostředkoval, aby se starý panovník přijel podívat na střelbu na ptáka do České Lípy.

²) Byla v roce 1881 prodána do Teplic.

a o svatodušních svátcích, 25. května 1863, tehdejší profesor práv Dr. Eduard Herbst, člen českého zemského sněmu a poslanecké sněmovny říšské rady, jemuž byl 24. května předán diplom čestného občanství.

Na svatodušní svátky roku 1870 svolal Spolek pro dějiny Němců v Čechách se sídlem v Praze své třetí putovní shromáždění do malebně položeného města na Polzenu, B. Leipa, které se snažilo své hosty nejen slavnostně přijmout, ale také se o ně s veškerou péčí a pozorností během jejich pobytu postarat. Vrcholem tohoto setkání bylo shromáždění 5. června v „Herzog von Reichstadt“, kde Dr. Ludwig Schlesinger pronesl významnou přednášku o útrapách němectví a německého jazyka v Čechách, načež se Dr. Hermann Hallwich ve druhé přednášce „O osudech města B. Leipa“¹), které se, jak známo, může ohlédnout za mimořádně pohnutou a zajímavou historií, pokusil tutéž základní myšlenku prokázat a objasnit. Druhý den podnikli hosté výlet do Haidy (Nový Bor) a odtud na Bürgstein (Sloup v Čechách) a k Poustevnické skále. Zatímco se část odtud vydala do Schwoiky (Svojkov), ostatní se pěšky vrátili do B. Leipa, aby se tam „podle programu“ odpoledne zúčastnili slavnostního průvodu společnosti lučištníků k jejich střelnici a jejich prastaré svatodušní střelby. Ačkoli počasí, jak už to tak často bývá, ani v tomto roce nebylo nejlepší, život a ruch kolem střelnice byl velmi čilý.

Devět německo-českých hostů využilo příležitosti zapsat svá jména do „červené střelecké knihy“ na trvalou památku na toto významné setkání, které do zdí B. Leipa svedlo tolik mužů zasloužilých o němectví v Čechách. Byli to: Dr. Karl Pickert, zástupce výboru Spolku pro dějiny Němců v Čechách; Dr. Franz Schmeykal, poslanec českého zemského sněmu za město B. Leipa a člen českého zemského výboru; Dr. Ludwig Tedesco, zemský poslanec a člen zemského výboru Království českého; H. L. Buff, profesor chemie na německé zemské polytechnice v Praze; Karl Wersin, profesor na německé zemské polytechnice, c. k. rada; Dr. Hermann Hallwich, tajemník Obchodní a živnostenské komory v Liberci; Georg Sartorius z Prahy, tajemník pojišťovny; Johann Lieblein, profesor na německém polytechnickém ústavu v Praze a Georg Sölch, vrchní inženýr a stavební podnikatel z Chebska.

Čestného vyznamenání se spolku dostalo v roce 1876, kdy 9. července tohoto roku císař František Josef I. u příležitosti všeobecně známého a historicky významného setkání s carem Alexandrem Ruským na zámku v Zákupech navštívil i B. Leipa a na nádraží České severní dráhy byl s velkou slávou přivítán.

¹) Vytištěno v Mitteilungen des genannten Vereines, 9. ročník (1871), strany 40-52.

rozsáhlý zápis v pamětní knize lučištníků, který, jelikož podrobně zmiňuje pouze to, co se týká spolku, nechť následuje téměř v plném znění jako vzpomínka na časy vlídného monarchy.

Vedle davu lidí čítajícího stovky se u nádraží seřadily také všechny spolky a korporace města. Nejprve stáli střelci z pušek, deputace s majorem Dr. Ferdinandem Bartlem, s nímž císař promluvil jen několik slov, načež pozdravně zvedl ruku ke své čepici a obrátil se k ostatním spolkům. Vedle nich stáli měšťanští lučištníci, k jejichž předsedovi Johannu Lindnerovi císař přistoupil a položil otázku: „Co je to za spolek?“, na což dotázaný odpověděl: „Vaše Veličenstvo, to je měšťanský spolek lučištníků z B. Leipa.“ Císař se zeptal dále: „Kolik je členů? Jak silný je spolek?“ A předseda odpověděl: „Téměř 50 členů.“ „A jak dlouho již tento spolek existuje?“, ptal se monarcha dále, načež Johann Lindner odpověděl: „Spolek existuje již od roku 1581, což bychom také mohli doložit.“ Císař se vážně podíval na předsedu a řekl: „A to střílíte dodnes?“ Neohroženě na to předseda spolku Lindner odpověděl: „Ano, střílíme stále! Jeho Veličenstvo, náš zesnulý císař Ferdinand, s námi také střílel.“ S úsměvem panovník odvětil: „No, to je hezké!“ „Vaše Veličenstvo,“ pokračoval předseda, „stačí jen poručit, vše je připraveno.“ Na to císař odpověděl: „Jednou také přijdu,“ sáhl si s úklonem na čepici a šel dále k veteránskému spolku a hasičům, které hned oslovil: „To jsou asi hasiči rádi, když nemají co dělat?“ Po krátké odpovědi velitele hasičů Kleina: „Ano,“ pozdravil císař, lehce se přitom uklonil a šel k ostatním spolkům, nejprve k předsedovi židovského pěveckého sboru – křesťanský sbor byl zastoupen ve velmi malém počtu, takže téměř zanikl – Isidoru Gansovi. Také s priorem augustiniánského kláštera P. Posseltem a purkmistrem Dr. Schönfeldem vedl monarcha ještě krátký rozhovor, poté se vrátil k dvornímu vozu a odjel. „Za dobré chování a řádný pořádek při tomto vystoupení“ byla spolku vyjádřena plná spokojenost, kteréžto císařské vyznamenání mu bylo doručeno místodržitelstvím prostřednictvím českolipského purkmistrovského úřadu dne 13. července 1877.

Téměř dvě desetiletí uplynula, než spolek mohl opět zaznamenat zvláštní čestný den. Bylo to v neděli 23. července 1893, kdy arcivévoda Ferdinand Karel Ludvík, který jako frekventant válečné školy pobýval v B. Leipa od 19. do 26. července, navštívil lučištníky a jejich střelnici, aby si na své výslovné přání mohl zastřílet na ptáka. Četní čestní členové lučištníků, jakož i honorace města, mezi nimi předseda krajského soudu Franz S. Bauer se všemi zemskými soudními radními, městský děkan Raimund Fuchs, prior augustiniánského řádu P. Hein a další, a nepřehledný dav lidu se

sešli na střelnici a v zahradě, aby očekávali příjezd vznešeného hosta. V 18:45 večer ohlásily výstřely z hmoždířů příjezd arcivévody. V prvním přijíždějícím voze seděli okresní hejtman Hofmeister a purkmistr Dr. Ferdinand Bartel, ve druhém arcivévoda s majorem generálního štábu Franzem Josefem Edlenem von Hortstein, zatímco ve třetím následoval zbytek doprovodu. Za zvuků lidové hymny vystoupil vznešený host z vozu, byl uctivě přivítán předsedou spolku Johannem Wollmannem, načež s pozdravem prošel před frontou spolku s praporem, který podle jmenného seznamu v pamětní knize nastoupil v síle 30 mužů. Po doprovodu do střeleckých prostor si arcivévoda nejprve prohlédl tam vystavené „směry“, načež se začalo se starobylou střelbou. Již při druhém výstřelu, který host vypálil, spadl kus vyvěšeného ptáka, což shromážděný dav přijal hlasitým potleskem. I pánové z doprovodu se poté horlivě a s úspěchem zapojili do střelby a všichni projevili nad touto „starobylou hrou“ živou radost. Arcivévoda se o tom vyjádřil slovy: „Střelba se mi nesmírně líbí. Až přijedu domů, také si ji zařídím.“ Poté, co si prohlédl všechny staré listiny spolku i natahování kuší a velmi pochvalně se vyjádřil o jejich způsobu, nechal si ještě od krále střelců Franze Ulbricha a předsedy spolku Wollmanna podrobně podat zprávu o stavu spolku a jeho podrobnostech a zapsal se s Edlenem von Hortstein a hrabětem Esterházym, nadporučíkem 9. husarského pluku, do „červené střelecké knihy“. Po jedenapůlhodinovém pobytu opustil arcivévoda se svým doprovodem ve voze střelnici poté, co mu na rozloučenou slečna Marianne Neumannová předala nádhernou kytici. Přítomný dav lidu dal svou radost z přítomnosti tohoto člena císařského domu na střelnici nejstaršího spolku města najevo tisícihlasým voláním slávy, netuše, že to bude poslední návštěva císařské osoby u lučištníků. V 8 hodin večer se spolek seřadil před ubytovacím zařízením arcivévody, hotelem „Kůň“¹), a předal jemu a pánům z jeho doprovodu jimi sestřelené kusy ptáka, které byly s díky přijaty. Tento čestný den lučištníků byl zakončen shromážděním, na němž téměř plně přítomní členové oslavovali svého předsedu Wollmanna za zdařilou slavnost.

Dne 30. srpna 1899 měl spolek podruhé příležitost předvést se před vládnoucím císařem Františkem Josefem I. Panovník tehdy u příležitosti císařských manévrů při průjezdu do Zákup navštívil B. Leipa a odpoledne ve 14:30 se krátce zdržel na nádraží A.T.E. Při této příležitosti císař oslovil předsedu spolku Gustava Röslera a

¹) Dříve v domě čp. 195 na náměstí.

krále střelců Josefa Kretschmera a nechal si od nich zodpovědět několik otázek.

V roce 1901, 27. května, se do „červené střelecké knihy“ zapsaly následující osobnosti: Dr. Funke, purkmistr z Litoměřic, poslanec říšské rady a zemského sněmu; JUDr. Josef Kazwendel, poslanec města B. Leipa za český zemský sněm; Franz Schreiter, poslanec říšské rady; F. Legler, poslanec zemského sněmu, Liberec a Dr. Karl Eppinger, poslanec zemského sněmu, Mimoň.

Poslední slavnostní návštěvu přinesla svatodušní slavnost roku 1905, kdy generální štáb při příležitosti průzkumné jízdy pobýval ve městě a na pozvání předsedy spolku Gustava Röslera navštívil 17. června střelnici polní zbrojmistr svobodný pán von Beck se celým svým doprovodem. Při této příležitosti byl vyvěšen nový pták, z něhož polní zbrojmistr také několik per sestřelil¹).

Tehdy se do „červené střelecké knihy“ zapsalo 25 vojáků a z řady těchto jmen budiž vyzdviženi pouze: polní maršál poručík Potiorek, generálmajor Giesl, plukovník Arz a hejtman hrabě Zedtwitz.

Čas pokročil a dávno odezněly ony dny slavnostní radosti. Císařské trůny byly svrženy, panovnické koruny sraženy, říše rozbity, ale pravý německý měšťanský zvyk nemohl být vymazán. I nadále bude jako odkaz našich předků pěstován!

100000

¹) Tento pták byl až do poválečné doby ozdobou spolkové místnosti.

Spolkový dům, slavnostní prostranství, stožár s ptákem.

Málo je známo o starší historii lučištníků, nic o spolkovém domě, slavnostním prostranství a stožáru s ptákem v dřívější době, neboť teprve od poloviny minulého století začínají zprávy, které o tomto nemovitém majetku společnosti podávají téměř nepřetržitý přehled až do dnešních dnů. Pokud bylo ze všech těchto záznamů v následujícím textu využito a zohledněno jen to nejdůležitější a ve vší stručnosti, stalo se tak proto, že jednak Paudler ve svém spise na s. 46-50 podrobně shrnul související zprávy až do roku 1880 a jednak nejdůležitější změny týkající se spolkového domu, slavnostního prostranství a stožáru s ptákem v následujícím období, zejména v poválečné době, jsou ještě v čerstvé paměti.

„Střelnice lučištníků (čp. 796, Vídeňská ulice),“ uvádí zápis v městské pamětní knize z roku 1841, „je stará jednopatrová budova, která, nehledě na mnohé obnovy, mohla stát již několik staletí.“ Byla postavena z hrázděného zdiva a kryta šindelem, v přízemí měla pokoj a komoru. Dřevěné schodiště vedlo do prvního patra do dvou malých pokojů a přes velkou předsíň na střeleckou pavlač. V tomto spolkovém domě společnost v roce 1854 otevřela výčep piva, který byl v roce 1858 spojen s hostinskou živností, a tak položila základy pro pronájem, který se od té doby až dodnes pravidelně uskutečňoval.

V rychlém sledu byly v následujícím období prováděny různé nutné přestavby a přístavby u této budovy, která od roku 1906 slouží jako odvodní místo, takže postupně ztratila svou původní podobu, která je však při bližším pohledu i dnes jasně patrná. Tak si přemístění stožáru s ptákem v roce 1857 vyžádalo velkou přístavbu, z níž se od té doby na ptáka střílelo. Při této příležitosti byl také vestavěn sál, v roce 1858 byla provedena úprava dolního pokoje v novostavbě a v roce 1860, kdy společnost zřídila kasino, pro které se prostory brzy staly příliš malými, byl zvětšen výčep. Nyní již rozsáhlá a prostorná střelnice zahrnovala velký výčep s kuchyní, velký obývací pokoj pro nájemce, sklepní klenbu, sklep, velký taneční sál a letní neboli střelecký salon.

zatímco dosavadní pavlač, sestávající pouze z jednoduchých trámů a prken, byla v roce 1876 nahrazena novou litinovou, musely být v roce 1884 i po válce provedeny různé vnitřní přestavby v domě. V roce 1893 bylo ve všech místnostech zavedeno plynové osvětlení, které bylo po převratu nahrazeno elektrickým.

Stejně tak se usilovalo o zkrášlení prostranství před spolkovým domem a jeho úpravu podle potřeb. Byly vysazeny stromy poskytující stín, v roce 1895 postavena kuželna, kterou později následoval hudební pavilon, v roce 1910 byla nově zřízena střelnice na terč atd. V poslední době, kdy byly s ohledem na významné rozšíření slavností lučištníků nutné i zde různé změny, byly mezi stromy instalovány stovky barevných žárovek, které při večerních akcích, zejména při koncertech v době lunaparku, šíří magické světlo.

Dřívější slavnostní prostranství, které leželo naproti spolkovému domu, bylo volně přístupné a v roce 1898 bylo poněkud zvětšeno pronájmem jednotlivých sousedních pozemků, měla společnost lučištníků od neuschlosské vrchnosti pouze v pronájmu. Po převratu, kdy začala pozemková reforma, bylo prostranství v roce 1919 odkoupeno za částku 9000 Kč, avšak tento kup pozemkový úřad neuznal, protože se mezitím o tento pozemek ucházel i „Sokol“. Navzdory největšímu úsilí ze strany spolku se nepodařilo zvrátit pozemkovým úřadem rozhodnuté rozdělení prostranství, podle něhož byl lučištníkům přidělen nejméně vhodný díl. Přesto valná hromada 20. dubna 1922 zamýšlela toto prostranství odkoupit, avšak náhodné zlomení stožáru s ptákem přineslo mnohem šťastnější řešení této otázky. Tehdy se totiž zvažovalo, zda by s ohledem na blízkost střelnice k silnici, což nikdy zcela nevylučovalo možnost nehod – již v roce 1903 spolek uzavřel související pojištění odpovědnosti –, nebylo výhodnější přemístit stožár s ptákem a střelnici na jiný pozemek a takto uvolněné místo využít jako slavnostní prostranství. A tak mimořádná valná hromada 12. října 1922 rozhodla zrušit nákup pozemku přiděleného pozemkovým úřadem a otázku prostranství vyřešit popsaným způsobem. Ihned bylo toto usnesení uskutečněno a zakoupen pozemek v Horkově ulici. Již v roce 1923 se svatodušní slavnost konala na nových pozemcích a od té doby je vstup na slavnostní louku povolen pouze za vstupné, což je s ohledem na obrovské náklady zcela oprávněné. Aby se při postupující zástavbě v blízkosti střelnice a slavnostního prostranství jednou nedostalo do potíží s otázkou pozemku, byly v letech 1923 a 1926 provedeny další nákupy pozemků, které by měly střelbu na ptáka zajistit na mnoho desetiletí dopředu.

Je třeba zmínit, že na starém slavnostním prostranství byla v roce 1904 postavena slavnostní hala, kterou spolek zakoupil ze šluknovské

živnostenské výstavy za cenu 4 650 K. Dlouho byla ozdobou a dominantou slavnostní louky a byla vybavena i výčepní koncesí. Po válečné době, v níž sloužila jako kasárna a skladiště pěšího pluku č. 18, byla však již tak zchátralá, že valná hromada 23. srpna 1920 rozhodla o jejím zbourání a o oplocení celého majetku spolku získaným dřevěným materiálem. Tatáž schůze také přijala chvályhodné usnesení upravit část nového slavnostního prostranství za spolkovým domem s jednorázovou podporou ze strany městské obce jako kluziště, které bylo otevřeno již v zimě roku 1921.

Co se týče stožáru s ptákem, přinesl nejprve rok 1856 zásadní novinku. Dne 12. května toho roku byl totiž chlapec zraněn do hlavy odraženou šipkou, což přimělo okresní hejtmanství v B. Leipa již 13. května, „aby se předešlo dalšímu neštěstí“, střelbu na ptáka zcela zastavit, „dokud nebude na střelnici provedena taková úprava, kterou bude plně vyhověno policejním předpisům týkajícím se zajištění tělesné bezpečnosti.“

Již 10. června téhož roku bylo okresnímu úřadu v B. Leipa v podání opatřeném situačním plánem oznámeno, že spolek „pro úplnou bezpečnost lidí a povozů jdoucích a stojících na silnici“ rozhodl přemístit stožár s ptákem i střelnici tak, aby se vzdálenost stožáru od silnice zvýšila ze 7 na 13 sáhů a střelecké stanoviště bylo přemístěno ze středu střelnice do plánované přístavby, čímž by střelecká linie získala takový směr, že by se již nebylo třeba obávat nehod způsobených odraženými nebo na silnici padajícími šipkami. Po dlouhých poradách a jednáních bylo 5. dubna 1857 rozhodnuto postavit nový stožár z kamene podle vzoru teplického a na pokrytí nákladů vydat podílové listy, z nichž si každý bratr střelec musel jeden vzít, nebo ze spolku vystoupit. A s napětím všech sil, o čemž podrobně a velmi názorně pojednává „Zápisní protokol českolipského spolku lučištníků. Založeno v roce 1856“, se dílo podařilo v nejkratším čase, takže již o svatodušních svátcích 1857 se pták skvěl na novém stožáru.

Kromě jednotlivých zpráv, které hovoří o zlomení stožáru, což se nestávalo tak zřídka, budiž ještě zmíněno, že v roce 1894 musela být vytvořena nová dřevěná konstrukce, na kterou hrabě Kounic daroval potřebné dřevo – často byl stožár a další potřebné dřevo dodáváno z revírů panství Neuschloss. Stožár byl 12. dubna snesen, 25. dubna znovu vztyčen a již 28. dubna byla stavba dokončena. V důsledku přemístění slavnostního prostranství v roce 1922 musel být i stožár s ptákem zbourán a postaven na nové střelnici, která byla v roce 1929

vysázena břízami, kde bude snad na dlouhé, dlouhé časy mít své stanoviště a pyšnit se jako hrdý symbol města.

Bylo by nespravedlivé, kdybychom zvlášť nevyzdvihli, že všechny provedené stavby a změny u spolkového domu, na slavnostním prostranství a u stožáru s ptákem mohly být uskutečněny jen díky nejaktivnější podpoře ze strany členů spolku. S opravdovou radostí musí každého vnějšího pozorovatele naplnit, když při prohlížení souvisejících záznamů neustále slyší o vzácné obětavosti a ochotě nejen jednotlivců, ale celé členské základny spolku, což je skutečnost, která vzbuzuje jistou naději, že spolek lučištníků a jeho zařízení budou kvést a prospívat navždy.

Slavnosti a akce.

„Svatodušní střelba tvoří od pradávna,“ říká Paudler ve svém pamětním spise, „korunu všech slavností lučištníků a slavnostní vjezd krále střelců by se nemohl neprávem nazývat nejvzácnější perlou v této koruně.“ A vskutku! Tato hlavní akce lučištníků, pro jejíž provedení již odedávna obsahují spolkové stanovy četné určité normy, se každoročně stává nejen velkou spolkovou slavností, ale přímo slavnostní městskou událostí, pravou lidovou slavností pro celé okolí, která je známá daleko za hranicemi severních Čech.

Že samozřejmě i tato slavnost v průběhu času ztratila mnohé ze svého původního lesku a byla takříkajíc poněkud přizpůsobena dobovému vkusu, že její význam v neznalosti její historie je sotva ještě plně chápán a oceňován, je snadno pochopitelné. Nic není proto přirozenějšího než podat zprávu o oslavě této slavnosti se zvláštním zřetelem na dřívější časy a usilovat o to, aby byla navzdory kulturnímu pokroku lidstva na všech polích slavena podle starého zvyku a mravu převzatého od otců a, je-li to možné, doplněna o zaniklé zvyky. Neboť zachování německého lidového dědictví musí být nejvyšším a prvním úsilím!

Již v neděli po Nanebevstoupení Páně se odedávna střílí na „zkušebního ptáka“, proto také týden před Letnicemi, v němž hluk svatodušní louky stále sílí, dostal název „týden zkušebního ptáka“. Samotná svatodušní střelba začínala dříve v pondělí svatodušní, nyní již v neděli svatodušní, a konala se až do roku 1856, poté od roku 1883 do 1904 v po sobě následujících svátečních dnech a byla zakončena ve středu sestřelením královské třísky. Od roku 1857, respektive 1904, se však střílelo pouze v pondělí a úterý svatodušní a teprve v neděli po Letnicích, v neděli Nejsvětější Trojice, se přistoupilo ke královskému výstřelu.

V neděli svatodušní, dříve v pondělí svatodušní, táhnou lučištníci ve svém černém slavnostním oděvu v párech za doprovodu hudební kapely a s nesenou spolkovou vlajkou od obydlí předsedy k obydlí příslušného krále a poté do kostela sv. Kříže, aby se tam zúčastnili slavnostní bohoslužby. Odpoledne prvního i druhého svátečního dne se koná průvod na střelnici, který je oproti dřívějšku, stejně jako královský vjezd, poněkud zjednodušen.

zjednodušen, ze spolkového domu¹). V dřívějších dobách následovali hudební kapelu nosiči šipek s dřevěným královským ptákem a chlapci se zdobenou starou zbraní, kuší. Po spolkové vlajce přicházeli, stejně jako dnes, král uplynulého roku, ozdobený královským řetězem a doprovázený příslušným purkmistrem a dvěma městskými radními, kteří jsou krátce před svátky pozváni příslušným králem a předsedou, poté členové představenstva a nakonec ostatní členové, a to, jak se uvádělo v tehdejších stanovách, „v tom pořadí, v jakém jsou podle svého vstupu do společnosti zapsáni ve střelecké knize.“ Průvod se pohybuje Školní ulicí přes náměstí, Dlouhou, Mosteckou a Hrnčířskou ulicí ke střelnici, kde je jeho příchod ohlášen výstřely z hmoždířů. Dříve se po spuštění střeleckého stožáru a odstranění zbytků zkušebního ptáka nasadil královský pták a za doprovodu hudby byl stožár opět vztyčen, přičemž „nejmladší museli přiložit ruku k dílu.“ Poté, co purkmistr a pozvaní hosté vypálili jim vyhrazené první rány, začíná střelba a trvá každý den až do večerních hodin. Po jejím skončení se v dřívějších letech průvod každý ze svátečních dnů vracel v uvedeném pořadí zpět do města.

Vrcholem slavnosti byl odedávna den, kdy padne královská tříska a spolek získá nového krále. V horečném napětí očekává početně shromážděný dav onen rozhodující okamžik a nemůže se nabažit dohadů a hádání, k čemuž přispívá i od roku 1927 zavedená soutěž o ceny. Konečně i tato tříska padne a ihned se zvedne jásot davu, do něhož zazní dunění hmoždířů, které daleko do kraje ohlašují každoročně se opakující událost. Ihned spěchají dva lučištníci do města, aby purkmistrovi a městským radním oznámili nového krále, aby ho mohli doprovázet při slavnostním vjezdu. Za velkých ovací se poté, částečně v návaznosti na staré otcovské zvyky, koná rozdávání peněžních cen – výjimkou byl rok 1906, kdy se u příležitosti 325. výročí nerozdávaly peněžní ceny, nýbrž různé stříbrné a jiné předměty – bratrům střelcům a předání královských insignií novému králi. Královský řetěz dřívější doby nebyl z ryzího zlata a nesl zlatou minci s ouškem, která byla ražena za císaře Ferdinanda v roce 1840 a měla průměr 4 centimetry. Byla darem kmotra praporu z roku 1840, okresního prodejce tabáku Karla Strakatého. Před svatodušními svátky roku 1896 byl s podporou členů spolku pořízen těžký zlatý řetěz v tehdejší hodnotě 100 zlatých vídeňské měny, který byl v roce 1908 opět

¹) Spolkovým domem byl do roku 1895 bývalý hostinec „U červeného lva“ (dnešní Wagnerův dům, čp. 2, na náměstí), poté bývalý hotel „Černý orel“ (dnešní budova spořitelny, čp. 193, na náměstí) a v posledních letech je to hotel „Nebe“ ve Školní ulici.

díky příspěvkům čestných a ostatních členů opatřen stokorunovou zlatou mincí, kterou předseda Gustav Rösler na vlastní náklady nechal zasadit a připevnit. Poté se u nádherně prostřeného královského stolu, u něhož v určeném pořadí usedají pozvaní čestní hosté i lučištníci se svými ženami, pronášejí příslušné přípitky, poté co byla shromážděná mládež od nového krále obdarována vyhazováním cukrovinek, v dřívější době krájeného marcipánu, takzvaných „Schiffel“, a malých mincí. Nato se seřadí slavnostní průvod a za účasti obrovského davu lidí se vydá k obydlí krále a poté ke spolkovému domu¹).

Ještě před třemi desetiletími bylo zvykem, že manželky střelců a měšťanů novému králi na celé cestě, kudy průvod šel, blahopřály, nabízely mu různé dary jako cukrovinky a víno a teprve poté se k průvodu připojily, což nepochybně dodávalo královskému vjezdu zvlášť slavnostní ráz a na diváky muselo působit nesrovnatelným dojmem. V roce 1900 byl však tento zvyk, aby se průvod nezdržoval, což v případě pozdějšího sestřelení královské třísky nebylo výhodné, zrušen a bylo stanoveno, že dary v podobě dortů a ozdob pro krále mají být již odpoledne svátečního dne přineseny do spolkového domu a tam v sále na velkém, květinami zdobeném stole vystaveny spolu s vínem a pečivem, což se v následujícím období také dodržovalo. Tyto zmíněné ozdoby, vyrobené z foukaného cukru, k jejichž poskytnutí je každý člen povinen, pokud nechce být na základě usnesení výboru ze 2. července 1925 považován za dobrovolně vystoupivšího, nemohly být v letech 1919 a 1920 kvůli všeobecné potravinové nouzi a zejména nedostatku mouky a cukru vyrobeny a muselo se vystačit s ozdobami z květin.

¹) V roce 1904 spolek rozhodl, že bude sám hradit různé výdaje spojené s královskou hodností a za to bude od krále požadovat poplatek 150 korun, který byl nutný k pokrytí následujících položek:

Nákup cukrovinek.	6 korun
Doručení královské třísky	2 "
Nosič a napínač kuše	2 "
Spolkový sluha za přinesení ozdoby	2 "
Výroba ptáka na příští Letnice	24 "
Střelba z hmoždířů	5 "
Královská ozdoba	10 "
1 hektolitr piva	30 "
Dny jako obvykle	24 "
Policie	5 "
Hudba	5 "
Chlapci pro šipky	3 "
Pondělní koncert v sále	32 "
Celkem	150 korun.

V roce 1925 podal čestný člen spolku, pan školní rada Franz Tobsch, podnět k tomu, aby se starobylý střelecký průvod oslavil alespoň malou vzpomínkou. Od té doby vítají příslušného krále při vstupu do města poblíž kostela sv. Máří Magdaleny dvě bíle oděné dívky, doprovázené dvěma chlapci, s milým proslovem a podávají mu víno a pečivo.

Tato lidová slavnost byla dříve pravidelně zakončena hostinou pořádanou králem a taneční zábavou. Královská hostina byla v roce 1857 zrušena kvůli vysokým nákladům na rozšíření střelnice. Od roku 1863 si členové pořádali slavnostní večeři mezi sebou a teprve v roce 1904 bylo rozhodnuto, že se vynechá ples, který se obvykle konal po královském průvodu, a místo něj se znovu zavede po mnoha letech zrušená královská hostina pro členy a jejich rodinné příslušníky, čestné hosty a přátele spolku.

Hlavním lákadlem celé svatodušní střelby je přirozeně takzvaná „Vogelstange“, což je odedávna v lidovém jazyce používaný výraz pro rušný lidový rej na slavnostní louce plné stánků a lidových zábav. Každoročně přiláká tisíce návštěvníků z blízka i z daleka, kterým nabízí pestrou zábavu. Zvláštní událostí vedle odedávna obvyklých koncertů u střelnice je od roku 1924, a od roku 1925 podle vzoru střelecké slavnosti v Groß-Schönau, zavedený velkolepý ohňostroj, který se každoročně odpaluje na střelnici v úterý o svatodušních svátcích po setmění.

Také posvícení, pravděpodobně stará podzimní slavnost převzatá od církve, která odedávna všude poskytovala zvláštní příležitost pro velké množství nejrůznějších slavností a společenských her, jako je střelba na ptáka, závody, stínání kohouta, běh v pytli atd., nabídlo i v B. Leipa, kde se slaví poslední neděli v srpnu, vítanou příležitost k zavedení takových akcí. Byli to lučištníci, kteří pořádáním druhé střelby na ptáka a různých lidových zábav přispěli k tomu, že tato slavnost nabyla ve městě na významu.

První zprávu o takovéto posvícenské slavnosti vděčíme oběma městským kronikářům, Brinnichovi a Brücknerovi. Podle nich spolek o posvícení roku 1845 (31. srpna až 2. září) pro pobavení veřejnosti uspořádal druhou střelbu na ptáka a volnou střelbu, při níž byla pro zvýšení zábavy postavena klouzačka. V následujícím roce se tato slavnost opakovala, přičemž se konal běh v pytli a byl postaven kolotoč, který spolek později zakoupil. Jelikož i několik stánků nabízelo své zboží a sešlo se mnoho diváků, stala se z této zábavy krásná lidová slavnost, kterou se rozhodlo pořádat každý rok o posvícení. „Stala se však nepříjemná událost, že se třetího dne posvícení starý stožár s ptákem zlomil a tím střelbě náhle učinil konec.“ Podobná volná střelba, při níž byl pro pobavení mládeže postaven „šplhací strom“, se konala

od 29. do 31. srpna roku 1847.

Tato posvícenská akce, na kterou již tehdy zvaly velké plakáty, se pravděpodobně konala každoročně, přestože se dochovala pouze zpráva z roku 1852. V uvedeném roce navštívil tuto střelbu, při níž byla zábava zvýšena postavením klouzačky a během v pytli, dne 30. srpna císař Ferdinand Dobrotivý. O tom také informuje českolipská korespondence ze 4. září v deníku Bohemia č. 162: „Lidová slavnost, jíž se účastní téměř všechny společenské stavy, je každoročně podle prastarého zvyku pořádána zdejší společností střelců z kuše. Letošní lidová slavnost se vyznačovala neobvykle hojnou návštěvou a mnohostrannou účastí, zejména druhý den, kdy Jeho Veličenstvo císař Ferdinand poctil tuto společnost svou návštěvou a tím se sám lidové slavnosti zúčastnil...“¹)

Nepochybně tento zvyk v pozdějších letech opět zanikl a oživení se dočkal až v roce 1926 zavedením takzvaného „Lunaparku“. V tomto roce pronajali lučištníci své slavnostní prostranství na dobu od 21. srpna do 5. září jabloneckému konsorciu k uspořádání druhé „Vogelwiese“ (slavnosti se střelbou na ptáka), která se od té doby, od roku 1928 převzatá spolkem do vlastní správy, koná každoročně a těší se, stejně jako svatodušní slavnost, největší oblibě u městského i venkovského obyvatelstva.

Úzce spjata s historií lučištníků je také oslava „Zlaté hodiny“ o posvícenském pondělí, starý posvícenský zvyk, nepochybně sahající až k pohanskému pohřebnímu obřadu, který je doložen v nejrůznějších formách a s nejrůznějšími významy v německých i českých oblastech a přestože jeho původní význam je sotva ještě znám, je všude držen ve velké úctě. Po bohoslužbě v kostele, mši svaté za zemřelé z obce, se účastníci s hudbou přesunou přímo na taneční parket, kde se s krátkými přestávkami tančí až do noci.

V B. Leipa existovala od roku 1888 německá stolní společnost „Zlatá hodina“, jejímž cílem bylo patřičně oslavit posvícenské svátky, jak se stalo v roce 1894 velkým „Valdštejnským slavnostním průvodem“, v němž se, stejně jako ostatní městské spolky, zúčastnili i lučištníci v kostýmech (ve starém kroji, s kuší na rameni) a ve zvláštní skupině. Jelikož však po převratu někdejší zakladatelé ztratili o tuto společnost zájem, převzal jejich povinnosti spolek lučištníků a v roce 1919 poprvé uspořádal oslavu „Zlaté hodiny“ za poradní účasti starých členů stolní společnosti. Po bohoslužbě v kostele sv. Máří Magdaleny se průvod pohyboval městem a poté k domu lučištníků, kde se s přestávkami tančilo až do

¹) Spolek ostrostřelců tehdy také již pořádal, obvykle v září, druhou „královskou střelbu“, která byla obnovena v roce 1927.

ranních hodin následujícího dne. Od té doby lučištníci každoročně důstojně tento starý lidový zvyk provozují a v roce 1921, kdy spolek za účasti všech německých spolků z Leipy ve dnech 30. a 31. srpna uspořádal velkou slavnost vlasti, při níž milý soused nešetřil obtížemi, jej oslavili zvláště dětským průvodem.

Nechť tedy spolek lučištníků i nadále důstojně pěstuje staré lidové zvyky a slouží tak německé vlasti a celému německému národu!

Králové střelců.

Stejně jako nejstarší historie spolku jsou, s zcela ojedinělými výjimkami, neznámá i jména mužů, kteří v letech od založení bratrstva až do první čtvrtiny 19. století získali královskou hodnost. Další zjištění jednotlivých králů z této doby přinesou pravděpodobně až pozdější náhodné nálezy, neboť dosavadní pátrání v tomto směru byla zcela bezvýsledná.

Teprve od roku 1820 podává spolková pamětní kniha úplný přehled o příslušných králích, jak je patrné z následujícího seznamu.

1617 Christoph Jermin ml., měšťan a švec.

1618 Simon Handtsche, měšťan a řezník.

1619 Christoph Strubach, syn měšťana a perníkář.

1734 Franz Kreuwich, člen rady.

1793 Wenzel Baumgartner.

1820

1821 Anton Bartel.

1822 P. Thomas Schifner, kaplan v České Kamenici.

1823 Ignaz Schulz, mistr kloboučnický.

1824 Franz Ring, obchodník.

1825 Ignaz Schulz, mistr kloboučnický.

1826 Ignaz Herbrich, mistr kolářský.

1827 Augustin Paul, mistr tkalcovský.

1828 Ignaz Herbrich, mistr kolářský.

1829 Josef Seidler, mistr hodinářský.

1830 Anton Michel, mistr klempířský.

1831 Franz Schisner, mistr soukenický.

1832 Gottfried Seidler, mistr hodinářský.

1833 Adalbert Böse, mistr kloboučnický.

1834 Zacharias Heigel st., kupec.

1835 Wenzel Hermel st., mistr řeznický.

1836 Ferdinand Heigel, obchodník.

1837 Silvester Schisner, mistr soukenický.

1838 Ignaz Ring, mistr řeznický.

1839 Ignaz Schulz, mistr kloboučnický.

1840 Franz Schifner, mistr soukenický.

1841 Franz Kußer, obchodník.

1842 Josef Puhr, mistr nožířský.

1843 Wenzel Hermel st., mistr řeznický.

1844 Josef Urban, správce úřadu v Neuschloss.

1845 Zacharias Heigel, obchodník.

1846 Johann Ring, obchodník.

1847 Josef Bredschneider, obchodník.

1848

1849 Ignaz Herbrich, mistr kolářský.

1850 Julius Plaschke, mistr soukenický a

1851 Franz Hentschel, mistr jirchářský.

1852 Franz Kuzer, kupec a obchodník s kůží.

Městská policie

1853 Ignaz Künstner, obchodník s papírem a smíšeným zbožím.

1854 Emanuel Wozel, kupec a obchodník.

1855 Josef Herbrich, mistr kolářský.

1856

1857 Anton Herbrich, mistr kolářský.

1858 Josef Postelt, stavitel.

1859

1860 Florian Michel, mistr řeznický.

1861 Franz Stöhr, obchodník.

1862 Johann Lindner, mistr mydlářský.

1863 Franz Wielfel, mistr řeznický.

1864 Franz Richter, hostinský.

1865 Zacharias Heigel, obchodník.

1866 Eduard Michel, mistr klempířský.

1867 Franz Ring ml., mistr řeznický¹).

1868 Johann Schüz, hostinský.

1869 Wenzel Hermel, mistr řeznický.

1870 Anton Rösler, obchodník s obilím.

1871 Raimund Girtler, mistr kožešnický.

1872 Franz Ring ml., mistr řeznický.

1873 Johann Lindner, mistr mydlářský.

1874 Josef Kretschmer, mistr řeznický.

1875 Josef Michel, mistr klempířský.

1876 Franz Hermel, mistr řeznický.

1877 Franz Schäfer, mistr pekařský.

1878 Franz Hermel, mistr řeznický.

1879 Josef Pietschman, sluha spořitelny.

1880 Johann Seidler, obchodník s plodinami.

1881 Johann Schüz, hostinský²).

1882 Stephan Michel, mistr hrnčířský.

1883 Josef Kleiser, mistr klempířský.

1884 Wenzel Konrad, hokynář.

1885 Franz Babor, mistr řeznický.

¹) Dne 10. června (svatodušní pondělí) tohoto roku se podle pamětní knihy stal městský děkan Johann Tiek „Psiesekönig“, protože ptákovi sestřelil korunku nebo hlavu.

²) Od tohoto roku jsou králové střelců zaznamenáni na černých mramorových deskách se zlatým písmem ve spolkové místnosti. První takovou desku daroval v roce 1893 tehdejší král Franz Ulbrich, druhou v roce 1900 zasloužilý předseda Gustav Rösler, třetí stavitel Rudolf Rösler a čtvrtou současný předseda Wenzel Moz.

1886 Franz Rösler, fotograf.

1887 Johann Wollmann, mistr mydlářský.

1888 Johann Wollmann, mistr mydlářský.

1889 Johann Melzer, mistr truhlářský.

1890 Wenzel Schiller, mistr zámečnický.

1891 Franz Hermel, mistr řeznický.

1892 Franz Hackel, mistr sklenářský.

1893 Franz Ulbrich, vedoucí plynárny.

1894 Bernard Kiehl, mistr hřebenářský.

1895 Josef Ptatschek, mistr kovářský.

1896 Adalbert Pilz, mistr obuvnický.

1897 Ferdinand Großherr, mistr zámečnický.

1898 Gustav Rösler, majitel parní pily.

1899 Josef Kretschmer, mistr řeznický.

1900 Adolf Schlee, nádražní restauratér.

1901 Franz Knothe, hostinský.

1902 Konrad Reisinger, mistr kominický.

1903 Hugo Schmidt, mechanik.

1904 Wenzel Moz, sochař a mistr kameník.

1905 Hugo Schmidt, mechanik.

1906 Rudolf Rösler, architekt a stavitel.

1907 Rudolf Czirnich, kupec.

1908 Eduard Kretschmer, řezník a mistr uzenářský.

1909 Adolf Schlee, nádražní restauratér.

1910 Wendelin Hackel, soukromník.

1911 Wenzel Hermann, řezník a mistr uzenářský.

1912 Hermann Witschel, výrobce košíkářského zboží.

1913 Emil Menschik, klavírní technik.

1914 Franz Wagner, obchodník s lahvovým pivem a majitel domu.

1915

1918

1919 Eduard Scheiner, mistr řeznický a majitel domu.

1920 Karl Linke, mistr řeznický a majitel domu.

1921 Rudolf Rösler, architekt a stavitel.

1922 Franz Wolf, kupec.

1923 Hermann Keich, mistr měditepecký a majitel domu.

1924 Richard Rösler, majitel parní pily.

1925 Anton Deimling, majitel kina.

1926 Josef Keusch, majitel domu.

1927 Max Bräuer, hoteliér.

1928 August Kopper, ředitel severočeského zpracování kůží.

1929 Josef Milde, kupec.

1930 Dr. Maximilian Kriegelstein-Sternfeld, advokát.

A tak nechť se dále král za králem řadí, dokud německá srdce na březích domovského Polzenu budou bít!

Mnoho set let nyní v duchu rychle proběhlo kolem nás a
dozvěděli jsme se, co naši předkové tvořili, praktikovali, ale také co vytrpěli.
To, co s největší pílí a tvrdou námahou po mnoho let budovali,
co mělo být hrdým dědictvím pro jejich děti, to se často během několika
hodin zhroutilo, neboť neštěstí, nepřátelé, nouze a utrpení
u otců často hostovali.
Ale zoufalství nebylo! Píli
zdvojnásobili a prací byly stopy úderu osudu brzy
zahlazeny, jak se na svobodného Němce na německé půdě sluší.
A co je k tomu uschopnilo, byla víra, povaha a mravy jejich předků.
Proto, němečtí muži, ženy, děti, dívejte se v těžkých
časech nebezpečí, utrpení a nouze vždy zpět na své předky
a neohroženě a statečně je následujte!
Pak bude
velká budoucnost německého národa jistá a naplní se slovo
básníka:

„Skrze noc ke světlu,
Skrze boj k vznešenému vítězství!“